Vybavuji si cosi z právních pověr, které se ještě před asi 30 lety tradovaly: kamarád mne přesvědčoval, že při uzavření manželství je možné sňatek anulovat do 24 hodin. Že to má ověřené, že mu to potvrdil známý erudovaný právník. A byl se o tom schopen hádat celý večer. Nevadilo, že jsem mu přinesl příslušný zákon a tam nic takového nebylo. Napřed tvrdil, že je to jakási novelizace, a pak, že je to právní klička. Byl to samozřejmě nesmysl. O to více mne překvapilo, že jsem se s tím setkal i u osob, které mého kamaráda prokazatelně neznaly. Tak jsem se poprvé setkal s právní pověrou.
Pověra jiného druhu, která se objevuje v poslední době ve velkém, je výsostné postavení běžného kupujícího – spotřebitele.
Pravdou je, že spotřebitel je chráněn: pokud je smlouva nejasná, jinými slovy – dá se vykládat různě – použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější (rozuměj asi nejvýhodnější) a je zakázáno do smlouvy vkládat takový obsah, který by jí učinil nevyváženou v neprospěch spotřebitele, nebo by krátil odpovědnost za vady (zákonnou záruku).
V poslední době se ovšem občas objevují požadavky, nad kterými zůstává rozum stát. Setkal jsem se s případem, kdy pan kupující reklamoval vestavěnou skříňku, která podle katalogu měla mít 60 cm šíři, ve skutečnosti měla 60 cm šíři, ale nevešla se do otvoru v nábytkové stěně, který měl mít 60 cm šíři, ale ve skutečnosti měl jen 58 cm. Pán argumentoval tím, že u vestavěné skříňky měl být poučen, že si má přeměřit otvor, o kterém jiný dodavatel tvrdil, že má 60 cm. A na svém trval s argumentací, že vestavěná skříňka je předmět zvláštního určení, protože není určena k tomu, aby stála osamoceně.
Proto je podle onoho pána věcí odborné instruktáže, aby byl kupující již při výběru poučen o tom, že musí otvor, do kterého je skříňka určena, přeměřit. Pán byl tak urputný, že věc dovedl až k soudu a byl rozhořčený, když jej soudce poslal k mediátorovi. Ani od něho se nenechal přesvědčit, že celý spor je omyl a důsledek jeho utkvělé představy. Ještě více rozhořčený byl, když pak soudní spor prohrál. A vůbec nejvíce jej rozčílilo, když soudce rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce (ten pán) pochybil, pokud si otvor nepřeměřil, a že schopnost používat měřidlo je výukovou látkou základní školy a pán má úplné středoškolské vzdělání s maturitou. Podle soudce tak velí přirozená opatrnost a běžné dovednosti a 60 cm se dá změřit i pravítkem. K tomu soudce připojil odkaz na ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud, ke kterému se žalobce odvolal, rozhodnutí potvrdil.
Citovaný paragraf předpokládá, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a že je schopná svůj rozum užívat s běžnou péčí a opatrností. Navíc to podle zákona každý může v právním styku důvodně očekávat. Já bych dodal i v běžném styku, protože běžný, každodenní styk je téměř vždy právní.
Jak tomu ale rozumět? Plně svéprávný je fakticky téměř každý člověk starší 18 let (lze i dříve, ale o tom jindy), komu nebyla soudem svéprávnost omezena. Omezení se vyznačuje do občanského průkazu a může být soudem nařízeno např. pro vývojový hendikep, případně pro duševní onemocnění nebo důsledky dlouhodobého užívání návykových látek. Drtivá většina našich spoluobčanů je tedy svéprávná.
Když je řeč o rozumu průměrném, nemá se tím na mysli skutečný, empirický průměr. Ten by odpovídal, podle posledních zjištění IQ kolem 100 (ovšem údajně to klesá). Právníci si to zatím vykládají tak, že jde o rozum osoby schopné jednak porozumět běžnému psanému textu, jednak chápat dopady běžného právního jednání, jako je prodej majetku či přijetí půjčky, na její život a práva či povinnosti které z toho vznikají. Jinými slovy: jde o schopnosti, kterými do života jedince vybaví základní škola, a dospělostí získaná schopnost úsudku o příčinách a následku.
Otázkou je, proč to zákonodárce cítil za potřebné vyjádřit v textu zákona a sám si odpovídám: proto, že ač některé skutečnosti jsou zřejmé ze své podstaty, vždy se najde někdo, kdo tvrdí, že to nevěděl. Důsledkem absence takového ustanovení v jednom anglosaském právním řádu je upozornění na kelímku vařící kávy, která nás informují, že káva je opravdu horká, či nápisy na zpětných zrcátcích automobilů s informací, že předměty v zrcátku jsou ve skutečnosti za námi. Setkal jsem se tak i s tím, že kdosi uspěl v soudním sporu, kdy se domáhal náhrady za psa, kterého po koupání sušil v mikrovlnné troubě řka, že v návodu to zakázáno nebylo, nebo s případem jakéhosi řidiče, který požadoval odškodnění za dopravní nehodu, která vznikla z toho, že v obytném vozu zapojil tempomat (označený jako autopilot) a šel si vařit kafe. Vůz v nejbližší zatáčce vozovku, pro řidiče překvapivě, opustil.
Zdejší právníci již také dokáží využít požadavek „průměrného rozumu“, když zamítli požadavek na slevu z ceny zájezdu, který byl založen na tom, že cestovatelé nebyli poučeni o tom, na které světové straně lze pozorovat západ slunce, který byl v katalogu inzerován jako zvláště okouzlující, nebo když zamítli reklamaci nože, který byl prodáván jako ostrý (a v návodu bylo napsáno, že je ostrý) s tím, že podle spotřebitele byl příliš ostrý. Zákazník si odřízl při krájení zeleniny nehet.
Takže přátelé, používejme co nejvíce přirozený rozum a požadujme to od ostatních.
Michal Pokorný
advokát
právní zástupce Pionýra