Tak je tady zase den schůzky, prchám z práce, přemýšlím o připraveném programu. Máme na plánu několik nových her. Z dálky vidím, jak se ke klubovně blíží Irma. Iniciativní Irma. Možná, že si řeknete, co je to za „starost“.
Naše Irma, a jistě je v každém oddílu nějaká nebo nějaký „iniciativní aktivec“, se do všeho hrne hned a po hlavě. Ještě nedořeknu větu a už vykřikuje, zvedá ruku, vrhá se za dveře. „Dneska budeme potřebovat míč …“ a už vykřikuje, že ví, co budeme hrát, že to bude určitě vybika a že by chtěla být kapitán. „ Ne, nebude to vybika…“ A Irma na to „jé, tak to bude přehazka…“ „Potřebujeme dobrovolníky, kteří půjdou…“
A už se žene Irma za dveře, aniž by vyposlechla, co je jejím úkolem…
Co jí vede k takovému chování? A co já s tím? Co na to děti v oddíle? Nejdřív možná budou rády, že je nějaký jiný dobrovolník, možná se můžou bavit na úkor jiných, časem jim to asi začne vadit a samy začnou takovému „aktivci“ dávat najevo, že to nějak vadí. Ale pozor na to, aby se Irma nestala terčem posměchu.
Co s tím? Mluvit o svých pocitech, o tom, co takové chování dělá s námi, jak ho prožívám já. Bránit se tedy škatulkování a kritizování, neříkat dítěti, že je zbrklé, rychlé, že nám zkazilo plán… Mluvím tedy o tom, že mě mrzí, když mě nenechá doříct, co budeme hrát, že mám strach, že může naletět, nabít si…
U mladších „iniciativních Irmiček“ se vyplatí být v kritických okamžicích blízko nich a fyzicky zasáhnout (gestem, podržením za rameno). Starší děti už víc reagují na vysvětlení, povídání si. Někdy může být užitečné, nechat dítě tak trochu „vykoupat“, klidně ho nechat jít první do neznámého úkolu, nechat jej vysvětlit, co si myslí, že budeme dělat.
Při rozdělování dětí do skupiny je užitečné sestavit skupinku tak, aby se při práci potkalo víc podobných dětí, víc „aktivních“. Měli bychom ale potom věnovat čas povídání si o tom, jak se jim práce ve skupině dařila, jestli museli něco dělat jinak, než jsou zvyklí. Určitě to stojí za zkoušku.
Užitečné jsou i hry a aktivity, kdy se musí postupovat podle předem promyšleného plánu, návodu. Více pomůže, když si takový plán sestaví dítě samo, nebo alespoň seřadí na kartičkách namalované nebo napsané pokyny (kroky postupu). Stojí za to, aby byl návod někde vyvěšený a postupně si „Irma“ odškrtávala jednotlivé bodíky. Toto konkrétní, hmatatelné a viditelné jí přeci jen trochu podrží.
Kořeny a příčiny podrobněji
Přehnaná aktivita může mít svůj původ v tendenci k impulzivnímu jednání a rozhodování, tedy je to částečně vrozené. Může za tím být také menší schopnost dítěte orientovat se v sociálních situacích, nevnímá přiměřeně věku mechanismus příčiny a následku, něco se děje protože… nevnímá dostatečně časovou posloupnost. Dál se nabízí potřeba být za každou cenu vidět. Může mít v „hlavě“ nastavený program rychle = dobře = být pochválená. Kolikrát takové situaci my dospělí přispíváme už od raného dětství tím, jak chválíme a vyzdvihujeme ty, kteří se rychle rozhodnou, rychle to udělají, nezdržují (nás a ostatní). Jak často už od předškoláckého věku děti slyší „podívejte se, jak je šikovný, jak to rychle vymyslel“, jak se ve školách často hrají různé hry na krále počtářů, kdo rychleji…
kolektiv autorů