Když se řekne indiáni a Pionýr, snad každému se vybaví Pérák neboli Jirka Perkner z pionýrské skupiny Chomutov. Právě on je nejviditelnějším zástupcem tohoto směru v Pionýru. PS Chomutov má více než stovku členů ve třech oddílech, ale indianistice se věnuje pouze oddíl Čtyřlístek.
Jak jste se k indiánské tematice dostali?
V roce 1991 můj oddíl pořádal první letní tábor na táborové základně v Bernově a hledali jsme téma táborové hry. Co se hodí lépe k táboření v přírodě než indiánská romantika? Jako každý správný kluk jsem měl v dětství knížky od Karla Maye a E. T. Setona – tehdy jsme stáli před kinem fronty na Poklad na Stříbrném jezeře a další filmy s Vinnetouem a Old Shaterhandem. Žili jsme jejich příběhy, sbírali fotografie a naše hry venku byly snad jenom indiánské. Tatínek mi udělal dvouhlavňovku vybíjenou stříbrnými cvočky, nosil jsem bederku a pero ve vlasech. Byl jsem prostě od dětství indián, a tak jsem při přípravě táborové hry „demokraticky“ rozhodl. Budeme indiáni z Bernova. A už to našemu oddílu, kterým už prošly desítky dětí, zůstalo. Věnujeme se indianistice celoročně, pořádáme indiánský tábor v týpí a tomu přizpůsobujeme program tábora.
Jde o hlavní činnost vaší skupiny?
Ne, v žádném případě. Indiánské tábory pořádá jen oddíl Čtyřlístek, v programu jeho oddílových schůzek je samozřejmě indianistika. Pro ty zapálenější jsme založili volnočasový klub indianistiky. Pořádáme i víkendové rukodělky, na nichž si vyrábíme potřebné dobové věci od oblečení po zbraně. Než nás omezil covid, zvali nás do škol, školek, různé dětské dny atp, kde jsme prezentovali, že naše hobby se dá krásně zařadit do činnosti Pionýra. My starší rádi vzpomínáme na Bambiriádu v roce 1999, kdy naše týpí stála na Střeleckém ostrově v Praze s výhledem na Karlův most. Na další „bambošky“, republiková a další setkání jsme s sebou vozili týpí, a tak někdy mohl vzniknout dojem, že Pionýr Chomutov = indiáni. Ale tak to není, jsme jen částí prima party chomutovských pionýrů.
Co vás na životě indiánů nejvíc baví?
Asi nejkrásnější je táboření v týpí a lenošení u ohně, když je člověk zabalený v dekách a kožešinách. To by nám docela šlo. (smích) Když porovnáte Ideály Pionýra s obecně přijímanou filozofií indiánské kultury, zjistíte, že se významně shodují. K tomu ještě úcta k rodičům a předkům, zodpovědnost k rodině, láska k rodné zemi, držení daného slova, čestnost a další vlastnosti, ke kterým vedli indiánští rodiče své děti. To jsou vlastnosti, které přijímáme a chceme vštěpovat našim dětem.
Jak tyto myšlenky přijímají děti?
To souvisí samozřejmě s věkem. A také s dobou. Děti se chtějí hlavně bavit, hrát si a blbnout. Spoustu věcí nechápou. Jako vždy a všude je nejlepší osobní příklad. Pokud děti vidí a cítí, že dospěláci sami dělají to, co hlásají, přijmou jejich názory za své. To platí i u indiánů v Pionýru. Výchova k určitým hodnotám je dlouhodobý proces. O to se snažíme.
Většina lidí má indiány a jejich životní styl spojený hlavně s mayovkami a westerny…
Kdo se trochu blíže seznámí s indiánskými kulturami, pochopí, že mayovky a western jsou jenom romantická kulisa. Realita byla a je naprosto odlišná – krutá, drsná a krvavá. Výsledkem bylo zahnání indiánů do rezervací a zánik tradičních hodnot. My se vracíme v čase do doby, kdy kultura indiánů plání byla na vrcholu.
V čem se obecná představa indiánů liší od těch skutečných?
Většina lidí si představuje indiána na koni s čelenkou z orlích per a před týpí. To je ale obraz pouze menší části indiánské kultury. Tak vypadali jenom indiáni z velkých plání ve 2. polovině 19. století. Z nich všichni znají hlavně Siouxe, možná Šajeny a z vinnetouovek možná ještě Komanče. Slavní Apačové ale na pláních nežili. Důležitá je samozřejmě doba. V roce 1800 všechno bylo jinak než v dobách obecně známých indiánských válek okolo roku 1870. Dospělým i dětem je potřeba vysvětlovat rozdílné přírodní podmínky od polárního kruhu po Mexiko nebo různé způsoby obživy (od pěstování kukuřice, sběr plodin až po lov bizonů). Kdo umí pojmenovat rozdíl mezi wigvamem, dlouhým domem, týpí, hoganem, vikiapem a pueblem? A to se právě snažíme děti naučit. Není indián jako indián. My jsme se rozhodli přiblížit slavným Lakotům ze severních plání alespoň tábořením v týpí a vybavením.
Na některá republiková setkání jste přijeli i s týpí – je složité je postavit tzv. na zelené louce?
Než budeš tábořit v týpí, čeká tě pár brigád. Musíš nadělat nejméně patnáct krásných, slabých, dlouhých a rovných tyčí, které ohladíš, aby sis o suky neroztrhl plachtu. Z každé zanedbané nerovnosti bude při dešti kapat voda zákonem schválnosti zrovna na tvoji postel. Naděláš si dostatek kolíků na upevnění plachty a liningu a připravíš jehly na sešněrování plachty. Když to všechno máš, včetně dostatku vhodných provazů, je pro zkušenějšího indiána otázkou půl hodiny postavení trojnohy, správného naskládání tyčí, zvednutí a sešněrování plachty. Když někam vyrážíme, máme většinou jenom čtyřmetrové týpí. To je ve dvou lidech postavené za chvilku. Na Bernově máme i velká sedmimetrová týpí, která už musí stavět víc chlapů – tyče mají přes deset metrů a je to makačka. Také máme i tři šestimetrová týpí.
Jaké jsou výhody a nevýhody týpí?
Nevýhodou týpí je nutnost mít dostatek vhodných tyčí. Na stálém tábořišti je to možné, ale když nás někam pozvou nebo chceme vyrazit mimo vlastní tábořiště, bývá to problém. Také máme problém sušit ty obrovské plachty. Někdy jsme týpí ani nemohli sbalit, aby nezplesnivělo. O výhodách týpí se po staletí přesvědčilo mnoho přírodních národů, vždyť podobná obydlí mají dodnes chovatelé sobů za polárním kruhem a na Sibiři. Naše týpí jsou moderní, z lehké, ale pevné plachtoviny. Rychle se postaví a taky rychle sbalí. Výška týpí a regulace chlopní umožňují rozdělání ohně v jakémkoliv počasí. Když umíš stavět a topit, do týpí neprší a nedusíš se kouřem. My oceňujeme, že se do velkého týpí vejde spousta dětí. Co v podsadovém stanu, když prší nebo je zima? My si v týpí zatopíme. Větší parta dětí může hrát hry, nebo se jinak zabavit. A také odpadá ono známé „Nesahejte na plachtu, nebo vám bude pršet do stanu.“
Jak je to s nákladností? Kolik takové týpí stojí?
Záleží na gramáži materiálu, velikosti a požadavcích, třeba na střihu, dveřích, výšce liningu atd. Indiánské rodinné týpí o velikosti 5-6 m (u nás na táboře je pro šest lidí) se dá pořídit do 25 tisíc, ale je třeba započítat ještě cenu za tyče (cca 800 Kč/ks).
Kde sháníte oblečení a vybavení?
Na to je jednoduchá odpověď: dobové oblečení a vybavení si vyrábíme sami. Děti by to nezvládly, tak jim ho prostě vyrobíme. Když vyrostou, dědí po nich ti mladší. Pro menší děti ale nepoužíváme vyčiněnou jelenici, pravý flauš a originální staré korálky, které jsou nákladné. Nakupujeme v sekáčích, bazarech, vetešnictvích a na různých burzách. Pro kluky je základem bederní rouška, bavlněná košile, dekové legíny a kožené mokasíny. Pro holky bavlněné šaty a mokasíny. K tomu pásek, pouzdro na nůž, toulec na luk a šípy, nákrčník, kopí, tomahavk, brašnička, váček na křesadlo a další doplňky. Kdo je šikovný, věci si zdobí korálky, rolničkami, mušličkami, třásněmi, kornoutky, peříčky…
A indiánské čelenky?
Tu směl nosit jen ten, kdo si ji zasloužil – významní bojovníci a náčelníci. A v tom se chceme původním obyvatelům přiblížit. Na našem táboře smí pero z dravce nosit jen ten, kdo ho získal jako poctu. U nás nikdo neběhá v čelence pořízené v obchodě s maškarními kuriozitami nebo vystřižené ze čtvrtky a vybarvené fixou. Pokud kluk získá pero, dá si ho na taneční hůlku, kopí nebo tomahavk. Holky si dělají ozdoby do vlasů.
Kolik pionýrských skupin se také věnuje indiánské tematice?
Za celou dobu jsem se nesetkal s žádným pionýrským oddílem nebo klubem, který by se indianistice věnoval tak systematicky a důsledně jako my. Na spoustě základen se staví týpí, ale jde často jen o krátkodobou zábavu, kdy skupiny dělají indiánskou táborovou hru. Skončí tábor a s indiány je konec. Jsou to vlastně indiáni jenom jako. Ale stejně mám vždycky radost, že to někdo dělá. Možná se některé dítě chytne. Kdo ví?
Co bys poradil oddílům, které uvažují o indianistice?
Neznám lepší způsob, jak se dětmi přiblížit k přírodě. Můj názor ale nemusí sdílet třeba airsofťáci, vodáci, turisté a další. Na misku vah přidávám romantiku. Nestačí? Tak třeba radost, když si sám něco vyrobím. Když umím a znám něco víc než ostatní. Když vybočuji z všeobecnosti a jsem něčím vyjimečný. Ne, to všechno nestačí. Důležitá je dobrá parta, v níž každý musí být nadšenec, blázen a hlavně to mít v srdíčku. Jinak to bude jenom dětská hra, která časem pomine. Pro inspiraci si pořiďte Velkou indiánskou knihu Hau Kóla! od Lubomíra Kupčíka. Vždycky si ale najděte někoho, kdo má zkušenosti a kdo vám poradí. Pokud ve vašem okolí neznáte žádné euroindiány, ozvěte se nám. Rádi pomůžeme.
Wiyaka Thanka (Pérák)
Magažu Teča Tiošpaye
(při Pionýrské skupině Chomutov)
Ptala se Mirka