Tento díl „typů dětí“ poněkud vybočuje z linie, rozsahem (dvoustrana) i obsahem. V tvůrčím kolektivu jsme o „Carmen“ diskutovali obsáhleji než obvykle, neboť jde o téma citlivé, spíše výbušné. Nakonec jsme se dohodli, že ho zařadíme a dáme mu tolik prostoru, kolik potřebuje.
Skutečnost, že děti právě tohoto etnika jsou našimi členy, a občas „to“ vyvolává konflikty – někdy pramenící i z nepochopení, nemá cenu zastírat. I proto jsme se jednomyslně shodli na tom, že přes choulostivost tématiky do toho půjdeme. Posuďte sami…
S touto dívčinou jsem se potkávala nepravidelně, zpravidla na nějakých akcích pro veřejnost, vždycky se ke mně hlásila. Na dětském dnu mne zaujala tím, jak chtěla všechno ozkoušet, přebíhala od jednoho stanoviště ke druhému. Drobná, většinou oblečená do růžové, blýskavé, černé vlasy ozdobené mnoha gumičkami, čelenkami.
Jednou se ke mně přidala, když jsem šla z práce domů: „Paní, já vás znám, já jsem byla u vás, můžu jít s vámi?“ Věděla o mně, že si „hraju s těma dětma v práci“ a že jsem byla na dětském dnu. Ještě chtěla vědět, co to s těmi dětmi děláme. Přichází pozvání k nám na schůzku a moje přesvědčení, že asi stejně nepřijde.
Tak jdeme, povídáme si, jmenuje se Carmen, bydlí kousek odtud, s maminkou, strejdou, bráchou. A najednou je doma. Znám to tady a vím, že to není tzv. dobrá adresa.
A to bylo mé první bližší setkání s Carmen.
Ale jednou, po delší době přijde. Spíš si myslím, že se náhodou ocitla na hřišti, kde jsme si hráli. Nevěřícně na ní koukám, že přišla, a povídám jí: „Jé ty jsi…“ a ona mně skočí do řeči: „Jo, já jsem cigoška“. Trochu mně sklapne čelist. Ne proto, že bych jaksi nepoznala, že dívka je z jiného etnika. Zaskočilo mne, že první, co o sobě sděluje, je to, že je cigoška. A mně v hlavě hned vrtá červík otázek. Proč nám to říká? Setkala se ve svém životě s tím, že jí někde někdo toto dával najevo? Nebo snad zažila odmítání, posmívání? A co jestli toto je i doma nějakým častějším tématem, kterým třeba rodiče vysvětlují, používají ho jako zdůvodnění pro neúspěch, nepřijetí? Přecházím toto sdělení a přibíráme Carmen do našeho hraní.
S trochou obavy sleduji, co děti. Děti nic, přibírají jí do hry, neřeší vzhled, spíš je pro ně důležité, jestli zabere ve prospěch týmu, jestli jim hru nezkazí.
A tak se Carmen stala občasnou návštěvnicí našich schůzek. Situaci trochu komplikovala ta nepravidelnost, která brání tomu, aby navazovala na to, co se na schůzkách dělo, aby si pamatovala jména dětí a mohla se tak do aktivit lépe zapojovat. Začínaly se projevovat další Carmeniny rysy, nebo snad kulturní zvláštnosti. Já si skládala mozaiku toho, co jsem věděla z různých školení o práci s dětmi z etnických menšin a ze sociálně slabého prostředí i ze své práce dětského psychologa.
A s vědomím, že se pouštím na „tenký led“ a že se chci bránit zevšeobecnění, nálepkování, se chci pokusit o nějaké shrnutí…
Carmen chodila občas. Někdy pozdě, jindy už dlouho před schůzkou přešlapuje, houpe se na zábradlí. A mně hned vyskakuje někde ze školení zasunutá informace, že častou zvláštností dětí z romského prostředí, dětí ze sociálně znevýhodňujícího prostředí, je odlišné vnímání času. Často žijí teď a tady, odhad času, udržet v povědomí nějaký plán, kdy kam jít, je problematické.
Stejně tak jako pravidelnost. Carmen jednou přišla, třikrát ne. Proč nepřišla? Přece to není škola, může si chodit, kdy se jí chce, nemá to nařízený, dívala se na televizi, běžela s kamarádkou ven, pršelo, svítilo sluníčko. Nikdo Carmen nepřipomínal, nevedl jí k tomu, že i chození na „kroužek“ je nějaká povinnost. A tak, jak si Carmen mohla pobíhat kolem domu, jak chtěla, prostě někdy se trefila a na schůzku přišla. Spíš, když nás viděla na hřišti, nebo viděla někoho jít do klubovny, tak si vzpomněla.
Carmen nebyla rozhodně „zlá“, agresivní, sprostá. Byla jako blesk, impulzivní, emotivní, rychle se urazila, odsekla, ale za chvíli zase jakoby nic. Když ji náplň schůzky nenadchla, tančila si vedle stolů, ráda zpívala, něco předváděla. Celkově spíše mezi činnostmi přelétala, méně u nich vydržela, chtěla pořád zkoušet něco jiného. Trochu bych řekla, že projevovala malé úsilí v překonávání překážek, nepohodlí. Spíš razila způsob „nejde to, pryč od toho“.
Když jsem někdy šla s Carmen domů, vyprávěla mi, že ještě chodí do jednoho kroužku (nízkoprahový klub, kam mohou chodit děti z ulice). Tam se jí líbí, že může dělat, co chce, tancuje si, hrajou fotbálek, kecají s holkama… Doma si taky může dělat, co chce, a jí se chce koukat na televizi a poslouchat písničky.
Jde tam proto, že se vždycky s „holkama z azyláku“ seberou a jdou spolu. A mně hned v hlavě šrotuje, že jsou spolu, jsou si podobné, má pocit podpory skupiny, není jiná, nápadná…
Obtížněji zacházela s penězi, neuměla si je rozvrhnout. Hned je utratila a potom naříkala, že si nemůže koupit ještě to a ještě ono, chtěla si půjčovat. A zase si kladu otázku, zda je to jen její rys, nebo se zde promítá i nějaká odlišnost kulturně ovlivněná. Nebo nápodoba z rodiny, zkušenost, kterou má na očích…
Obtížněji chápala mechanismus příčiny a následku. Třeba chtěla svézt autem, my jsme neměli autosedačku a Carmen nemohla pochopit, že nepojede. Zlobila se na mě, že se bojím policajtů, že mi dají pokutu. Když jsme si povídali na schůzce o tom, proč některé věci děláme, tak třeba odpovídala, že pásy v autě jsou proto, aby nám policajti nedali pokutu, do školy musí chodit proto, aby mámu nezavřeli…
Chtěla bych tímto povídáním o Carmen podnítit ostatní, kteří mají zkušenosti s větším podílem dětí ze sociálně slabšího, ohroženého prostředí, aby se podělili o své nápady, zkušenosti, o nějaký „příklad dobré praxe“ i zkušenosti ze „slepých uliček“.
Vlaďka a kolektiv autorů
Obvyklé projevy
Nechci zjednodušovat a zevšeobecňovat, ale i ze zkušenosti pracovních se u dětí romského etnika, u dětí ze sociálně slabého prostředí a zejména u „kombinace“ vyskytují nápadně častěji tyto jevy:
- Malá výdrž, malé úsilí v překonávání překážek („nejde to, pryč od toho“), nejsou zvyklé si hrát třeba společenské hry, kde se učí vydržet, zvládnout prohru.
- Chaos v povinnostech, docházce, někdy přijdou, někdy ne. Ne, že by nechtěly, ale zapomenou, žijí teď a tady a ne tím, co bude příští týden.
- Menší vedení rodičem, ponechání větší volnosti v rozhodování toho, co budou dělat.
- Obtížněji dodržují nějaký režim, řád.
- Méně si uvědomují svůj aktivní podíl na řešení situací (často hledají viníka, příčinu jinde, mimo sebe, u někoho jiného).
- Déle setrvávají na úrovni dětského egocentrismu, což je přiměřené u předškoláků, ale později by to mělo odeznít (projevy dětského egocentrismu – lpí na vlastním názoru jako jediném platném, neberou v úvahu jiné pohledy na situaci, jsou centrem světa).
- Problematické hospodaření (s bonbony, kapesným, pomůckami).
- Impulzivita, emotivita, intenzivní prožívání, které ale rychleji odezní.
Co s tím? S čím vlastně?
Mějme na mysli, že chování dětí je často ovlivněno jiným kulturním vzorcem. A jak už víme z matematiky a fyziky, vzorečky bývají složité. Takže do vzorce chování se promítají odlišné kulturní podmínky, které jsou často záležitostí více generací, promítá se tam temperament, vliv má dědičnost, nápodoba a také šance, které dítě během svého života dostávalo, s kým a čím se potkávalo ono, jeho rodiče. A potom také v onom „vzorečku“ bude řada neznámých proměnných.
Jak napomoci tomu, aby se děti zapojovaly do činností a aktivit?
- Vytvářet bezpečné prostředí (vztahy ve skupině), napomáhat začleňování, nedopustit izolovanost ve skupině, zpravidla se ve skupině najde nějaký záchranář, který pomůže.
- Různorodost aktivit.
- Snažit se získat rodiče, při rozhovoru nekritizovat, nevychovávat je, naslouchat, vyprávět o tom, jak to u nás chodí, podnítit zejména k pravidelnější docházce.
- Využít sociálního pracovníka, pokud je s rodinou v kontaktu, nebo dítě chodí do nízkoprahového zařízení.
- Alespoň zpočátku hledat možnost, jak dítěti schůzku připomenout.
- Vlastně v první řadě se rozhodnout, zda chceme aktivně napomáhat začlenění dítěte ze slabého sociokulturního prostředí do našeho oddílu, protože: Kde je vůle, tam je cesta. Kdo chce, hledá možnosti, kdo ne, hledá výmluvy.
Co vy na to?
Hned v úvodu této dvoustrany mluvíme o citlivosti a výbušnosti tématu práce s dětmi z etnických menšin, v naprosté většině případů jde samozřejmě o děti romské.
Pro mnohé oddíly je jejich zapojení do činnosti úplně běžné a obejde se bez větších zádrhelů. Možná si i někteří čtenáři říkají, že vlastně o nic nejde, dítě jako dítě.
Stačí ale zavzpomínat, jaké odezvy vyvolala obálka Mozaiky z října 2013, a je jasné, že úplně nepřeháníme. Skutečně jde o téma, které vyvolává emoce a dokáže lidi (nejen pionýry) názorově rozdělovat.
Přitom naše dokumenty hovoří jasně, Pionýr je tu pro všechny děti, bez ohledu na jejich etnickou příslušnost, náboženství či sociální podmínky, ze kterých pocházejí.
- Jsme ale skutečně vždy a všude otevření všem dětem?
- Dokážeme se přenést přes odlišnosti, i když to pro nás třeba znamená více práce?
- Nebo je vítáme jako příležitost k rozšíření našeho výchovného působení?
Podělte se o své názory a zkušenosti.
Pište na mozaika@pionyr.cz.