Z Bořivoje asi chtěli rodiče mít statečného a udatného kluka. Možná proto mu dali tak úderné jméno. Ale…
Bořek jel s námi na tábor poprvé. Chodil pravidelně na schůzky a od jeho vedoucích jsme slyšeli, že se máme na co těšit. Prý ho nic nebaví, pořád je myšlenkami někde ve svém světě, nic nechce dělat, snad jen u rukodělek je spokojený. Pravda – kdykoli jsem Bořka viděla, měl obličej utrápený, ústa připravená na plakání.
Táborový program je dynamický, však to znáte, ale i tak při pozorování Bořka najednou vidíme úplně jiného kluka, než byly letmé charakteristiky…
Před každou hrou, aktivitou, kterou nezná, se objevuje natahování, pláč, stahuje se do pozadí. Tělo má napjatější, strnulé. Snaží se vypadat, jako že tady není. Bojí se. K pláči nemá daleko a leckdy jsou slzy vskutku na krajíčku. Nikdy nechce jít jako první. Start různě oddaluje. Ne, není to kluk, kterého nic nebaví, je to kluk, který se bojí neznámé nejisté situace.
O strachu
Strach máme všichni, bez pocitu strachu bychom nepřežili. Někdo je vybaven větší, jiný menší odolností. Hodně to souvisí s naším zázemím i s dědičností. Úzkostný rodič vychovává své dítě opatrně, úzkostlivě, varuje jej před nebezpečím, dává mu informace o tom, že svět je nebezpečný, že se má držet v pozadí, být opatrné… Pocity strachu, bázlivosti posiluje i vlastní špatná zkušenost.
Bázlivost, bojácnost je často spojená s tím, že se dítě bojí neúspěchu, bojí se, že nebude vědět jak, bojí se neznámé situace, se kterou nemá žádnou nebo naopak špatnou zkušenost.
Profesor Zdeněk Matějček*/ často říkal, že je užitečné se bát, když nás naši dospěláci drží za ruku, a že je potřeba děti přirozeně a pozvolna situacím, při nichž prožívají strach, lehce vystavovat (takže klidně lze pustit „rozumné čerty domů“, dívat se na trochu „bojací“ pohádku…).
Co může udělat vedoucí
Rozhodně mít na paměti, že jen velmi zřídka na strach platí příkaz: „Prostě tam půjdeš a basta.“ A tím méně zesměšňování či ironizování (což malé děti už vůbec nechápou). Co vedoucí rozhodně má dělat:
- hodně popisovat, co při úkolu budou dělat, jak trať vypadá, co je tam čeká, co má udělat, když…
- zařadit dítě někam doprostřed, nepůjde první, ale také jej nenechávat nakonec, při čekání totiž narůstá úzkost;
- trochu direktivity, přesněji snad rozhodnosti, neškodí: nenechávat dítě rozhodovat, až se samo odváží, právě proces rozhodování kdy už, a jestli vůbec, je zdrojem velkého napětí;
- nasadit pomocníka – ať už živého (kamaráda, instruktora…) nebo klidně dřívko proti strachu;
- vhodný fyzický kontakt, podržet dítě za ruku, menší nechat sedět na klíně, držet za ramena, dýchat vědomě (dýchání rozpouští strach a úzkost);
- nemlčet, povídat, zpívat – pozornost dítěte se tak rozprostře jinam;
- vyjádřit uznání, důvěru, že to dítě zvládne, připomenout jiné zdařilé úlohy;
- umožnit prostě se „jen“ dívat, neúčastnit se aktivně, i při pozorování se dítě učí, jak situace řešit a někdy se možná také odváží;
- mluvit též sami o tom, že se bojíme, čeho, co nám pomáhá;
- normalizovat strach – bát se je zcela normální (stejně jako je přirozená tréma);
- trénovat a pozvolna zvyšovat zátěž, například noční hlídka za soumraku, když jsou vedoucí ještě vzhůru, s někým velkým… do vody jdeme nejdřív po kolena, chvíli postojíme, zkusíme o krok či dva dál…
- prokazovat trpělivost!
- zásadně nestrašit!
Výsledek přijde
I Bořek se postupně „otrkal“. Třebaže v jeho případě nešlo o nejistotu v kolektivu. U něj šlo opravdu o bázeň.
Iluze, že „to překonáme“ za jeden tábor, je zcela nereálná myšlenka. Jde o dlouhodobý cíl, kterému ovšem můžeme významně přispět. A rozhodně to stojí za to – i náš Bořivoj (s dopomocí) překonával posupně sám sebe. Nebude asi nikdy hrdina prvního okamžiku, ale jeho jistotu a z ní plynoucí pohodu jsme posílili. A to je hlavní.
Příčiny:
- Často podmíněné výchovou či dispozicemi (úzkostní rodiče přenášejí úzkost na své dítě, vedou je k nadměrné obezřetnosti).
- Negativní zkušenost, nepříjemný zážitek.
- Citlivost a dráždivost nervového systému.
- Nedostatek zkušenosti (eliminujeme strach, nedopustíme, aby se dítě trochu bálo).
Přístupy vedoucího:
- důkladně vysvětlíme, co dítě čeká, jak to např. na trase vypadá, co má dělat, když např. nenajde fáborek…
- nevystavujeme dítě dlouhému rozhodování a odhodlávání, rozhodneme spolu s ním;
- umožníme „jen přihlížet“, a to bez toho, aby se dítě cítilo zahanbeně, poníženě;
- sami mluvíme o svých historkách, příhodách, kdy jsme se báli…
- normalizujeme strach;
- trénujeme, doprovázíme, nenecháme dítě samotné.
kolektiv autorů
ilustrační foto: archiv Pionýra