Vzpomínky na první osamostatnění

Když letos slavíme 30 let od obnovení samostatné činnosti Pionýra, odkazujeme se slovem obnovení na události roku 1968, kdy Pionýr získal samostatnost poprvé, i když bohužel jen nakrátko. Dlouhodobé snahy o samostatnost byly od začátku roku 1968 provázeny řadou jednání a završeny v červnu (20. – 23.) 1968 v Seči, kde proběhla Konference pionýrských pracovníků, která odtržení od Československého svazu mládeže potvrdila. Vytvořila tak samostatnou organizaci, přijala její první dokumenty a rozhodla o dalších návazných krocích. Jak ale taková konference před více než padesáti lety vlastně probíhala? Zeptali jsme se dvou pamětníků.

Jaroslav Doubrava
senátor za hnutí Severočeši
Spolupracuje s pionýry v Ústí nad Labem, kde působí.

V jaké roli jste vlastně na konferenci v červnu 1968 byl?
Já měl kamarády v Hloubětíně a na vojně jsem sloužil ve Kbelích. Hloubětínská škola měla rozsypanou pionýrskou skupinu a ti kamarádi mě poprosili, jestli bych jim s tím pomohl. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost si z útvaru na letišti stáhnout kluky, aby mi pomohli, tak se nám velmi rychle podařilo tu skupinu dát dohromady. To vyvolalo údiv u vedení obvodu, které si mě stáhlo, a pro změnu jsme dávali dohromady obvod. A tak začala cesta, kterou jsem se dostal až na pionýrské ústředí, kde jsem se podílel například na přípravě mezinárodních táborů a také téhle konference, kde se Pionýr oddělil od ČSM. Po roce 1970 jsem pak už nemohl s dětmi pracovat – prý proto, že jsem se podílel na rozbití svazu mládeže…

Pamatujete si atmosféru na konferenci? Jak moc účastníci prožívali myšlenku osamostatnění? Jaká měli očekávání?
Očekávání byla obrovská. Už jen myšlenka, že si budeme hrát na vlastním písečku, byla úžasná. Jinak atmosféra jednání byla hlavně pracovní, tam se opravdu hledala řešení, vybírali kandidáti na jednotlivé pozice, nebyl moc prostor pro nějaké proklamace.

A nebyly mezi delegáty i obavy o budoucnost? Jak bude vypadat spolupráce se školami a podobně?
Obavy samozřejmě zaznívaly, ale byly postupně vyvraceny. Například tím, že skupiny při školách budou pořád pionýrské a není důvod, aby tam vznikl nějaký problém.

Vybavíte si nějaké zajímavé situace, které během konference nastaly?
V roce 1968 znovu začal fungovat i skaut a mě se jednou stalo, že jsem viděl skautského vedoucího, jak řve na kluka, že jestli ho ještě jednou uvidí mluvit s pionýrem, tak ho vyhodí z oddílu. Mě to tenkrát tak nadzvedlo, že jsem o tom napsal článek do Mladé fronty. No a pak na konferenci dorazil skautský náčelník Rudolf Plajner, shodou okolností jsem stál poblíž, když se bavil s naším předsedou Oldřichem Kryštofkem a ptal se ho: „Prosím tě, máš tu někde toho Doubravu?“ Šli jsme kousek stranou a chvíli si povídali. Říkal, že chování, o kterém jsem psal, neschvaluje a že si ohlídají, aby se to nestávalo. A taky, že kdyby bylo sto dětských organizací a každá byla úplně jiná, tak stejně neobsáhnou všechny zájmy dětí, takže čím více jich bude, tím lépe. To na mě udělalo dojem.
Nebo tam za námi přišel Čestmír Císař (pozn. red.: jako tajemník ÚV KSČ tu vedl delegaci strany, později se stal předsedou České národní rady). Mluvili jsme o mnoha věcech, mimo jiné proč nekandidoval na prezidenta, když měl naši podporu. Vysvětloval nám, že když byla oznámena kandidatura Ludvíka Svobody, tak se rozhodl, že proti takové osobnosti kandidovat nebude.

Když v roce 1990 probíhalo obnovení samostatného Pionýra, sledoval jste ho?
Ano, ale jen vzdáleně. Já v té době působil dlouhé roky na obci a měl jsem spoustu práce kolem rušení místního národního výboru a vzniku obecního úřadu.

A co říkáte na to, že Pionýr pořád funguje?
To vidím jako jednoznačně pozitivní, přesně v duchu toho výroku, že by mohlo být 100 úplně jiných organizací a stejně by to nestačilo. Já jsem ostatně pořád v kontaktu s pionýry v Ústí nad Labem, pomáhal jsem jim například sehnat materiál na opravu baráku, jezdím na jejich tábory, přispívám na ně finančně a různými dárky pro děti.
Je to pro mě srdeční záležitost. Vždyť já byl sám dlouho vedoucím oddílu, pořád mám ještě někde rozepsané suché a mokré varianty schůzek. A když vzpomenu na úplné počátky, tak musím říct, že jsem měl opravdu štěstí. Ve vesnici, kde jsem vyrůstal, než později zanikla důlní činnosti, žil pan Jaroslav Novák, což byl jeden ze zakladatelů skautingu u nás. Ten nás později vedl v oddíle a já se pak už sám jako vedoucí snažil dosáhnout toho stavu, kterého dosáhl on, že nejhorším trestem pro nás bylo, že jsme nesměli na příští schůzku. K němu jsem se vždycky snažil aspoň přiblížit, protože překonat jsem ho v žádném případě nedokázal.

Mirek Švec
dlouholetý vedoucí a stále aktivní člen 160. PS VAMPOŠ

Ty jsi byl na konferenci v Seči jako delegát pionýrské skupiny?
Přesně tak, neměl jsem žádnou další funkci, krátce předtím jsem přišel z vojny a byl jsem vlastně nováček.

Jak na konferenci v červnu 1968 vzpomínáš?
My jsme tam jednali tři dny a tři noci, skoro vůbec jsme nespali. Já z toho byl úplně na větvi, nic takového jsem neznal. Hned po úvodním projevu se rozproudila diskuze, ve které se střetly dvě skupiny delegátů. Hodně se to točilo kolem staré i nové politiky, řešilo se, jak to bude se šátky a s krojem. Jak bude vypadat samostatnost jednotlivých skupin a oddílů, kolik by měly mít členů a podobné drobnosti.
Třeba vedoucí 80. PS odvážných Břetislav Rybníček hodně prosazoval rudé šátky. Jiná delegátka, Anička Horníková, tam vystoupila s emotivním projevem o tom, že barva šátku symbolizuje myšlenku, za kterou její syn zaplatil životem. To byly věci…
Já byl v progresivní skupině lidí hlavně z Prahy 4, která hodně podporovala nové směřování Pionýra, v ní byl ještě třeba Miloš Rampas, Petr Nejedlý a další. Takže byly tam takovéhle dva proudy. Praha 4 byla celkově taková trochu rebelská, ale mělo to zase tu výhodu, že když pak po listopadu 1989 z PO SSM lidi odcházeli nebo přecházeli jinam, tak na Praze 4 zůstala podstatná část skupin.

Dokážeš popsat pocity, které mezi lidmi osamostatnění vyvolávalo?
U mladších delegátů převládalo v podstatě nadšení. Starší byli trochu opatrnější, nezdálo se jim nutné měnit směřování úplně radikálně, měli obavy, jak bude vypadat například spolupráce se školami.

Takže to, že by měl Pionýr fungovat samostatně, nebylo přijímáno úplně jednoznačně?
Nebylo. Na jednu stranu o diktát ze strany ČSM nikdo moc nestál. Na druhou stranu se ale lidi například báli, že skončí velké společné aktivity, do kterých se pionýři zapojovali, jako celostátní bojové hry Signál X5 a Signál X20, ve kterých se angažovala i armáda a podobně. Ty byly hodně oblíbené a vedoucí o ně nechtěli přijít. Nakonec ale převládl názor, že by činnost měla být soustředěná hlavně na úrovni skupin a obvodů.
Přímo v oddílech se ale takováhle „politika“ řešila minimálně, hráli jsme hry, jezdili na výpravy a ostatní se nás moc nedotýkalo.

Byl jsi i na konferenci v Brně v lednu 1990, kde se rozhodovalo o obnovení Pionýra v současné podobě. Dokážeš srovnat atmosféru na obou jednáních?
Konference v osmašedesátém nebyla tak dramatická. Měnil se vztah k vyšším orgánům, ale organizace vlastně pokračovala pořád dál. Konference v devadesátém byla oproti tomu revoluční, spousta skupin zanikala – a pak následovalo to obrození. A podle mě se to povedlo. V poslední době se často setkávám s tím, že lidi říkají „Jé, pionýři, to je fajn, vy jste taková organizace s tradicí.“ nebo „To je super, že ještě fungujete, já taky kdysi vedla pionýrský oddíl…“

A jak to lidi v Pionýru prožívali? Přijímali snáz tu vlastně mírnou změnu v roce 1968, nebo přerod na začátku devadesátých let?
Já myslím, že osamostatnění v osmašedesátém bylo přijato v mnohem větší pohodě. Děti o mnoha věcech vůbec nevěděly, některé skupiny si třeba jen změnily šátky. Změny po revoluci oproti tomu dopadly i na děti. Mnohem častěji se setkávaly s negativní reakcí, když někde řekly, že jsou pionýři. Hodně výrazných skupin odešlo jinam. Čili šlo hlavně o reakce zvenku, ale byla po nich pachuť i uvnitř ve skupinách a oddílech.

Dokážeš srovnat, jak první i druhé osamostatnění zasáhlo do běžného života skupiny?
To první vlastně vůbec. Konkrétně v naší skupině se spíš projevil přechod pod PO SSM v roce 1970. Měli jsme tenkrát společnou klubovnu s Junáky, které vedl Vláďa Švec, což je opravdu jen shoda příjmení. Když končil samostatný Junák i Pionýr, spojili jsme se a pokračovali společně jako pionýrská skupina – a bylo nám fajn. Začlenění do SSM se u nás nijak dál nepromítlo.
Oproti tomu v devadesátém bylo všechno hodně politické. Lidi na nás koukali a ptali se: „Jéžiš, vy jste pionýři, proč nejdete třeba k junákům?“ Náš oddíl například vyhodili ze školy, kde jsme se scházeli. Nebo jsme na konci devadesátých let dostali dopis, který se pídil po „ztraceném“ junáckém majetku, který přešel k nám do skupiny při tom spojení v sedmdesátém roce. Tak jsem odpovídal, že majetek sloužil stále stejným dětem a část z něj už je samozřejmě odepsaná. Na to už se nikdo neozval.
Takže my jsme se snažili dál dělat víceméně totéž, ale odezva lidí kolem se výrazně měnila. My jsme měli pocit, že jsme nic neudělali špatně, ale najednou nás všichni kritizujou. Takže nás to zasáhlo spíš morálně.

ptal se Jakub