Výsledky Soutěže etapových her

Do letošního ročníku soutěže etapových her se sešlo šest celotáborových her a jedna celoroční. Všechny dodané hry byly kvalitní a zajímavé. Výběr poroty byl přesto jasný a výsledky jsou.

1. místo            Hraj, džungle čeká – PS Pavučina (Veronika Cejpková a kol.)
2. místo            Země fantasie – PS Švermováček (Zuzana Pochmanová)
                           Příšerky s. r. o. – PS Ivanovice na Hané (Pavlína Želazková a kol.)
3. místo            V zajetí stroje času – PS Domažlice (Vendula Pangrácová a kol.)

Bylo uděleno také zvláštní ocenění pro celoroční hru. Cesta do Pravěku – PS Ivanovice na Hané (Jaroslava Bejšovcová)

Všem zúčastněným děkujeme. Zpracované hry budou k dispozici v průběhu první poloviny tohoto roku. Zatím se inspirujte staršími hrami na pionyr.cz/soutezetapovychher.

Hraj, džungle čeká! – Táborové Jumanji z Brna

Rozhovor s Verčou Cejpkovou, tvůrkyní vítězné etapové hry. O čem hra byla, jak probíhala příprava a provedení, co se nejvíce povedlo, co plánuje na další rok a mnohé další.

O čem je vaše etapová hra? Mohla bys ji nějak představit?
Naše etapová hra byla na téma Jumanji. Jmenovala se „Hraj, džungle čeká!“, protože jsme nechtěli, aby děti na tábor přijely s konkrétním očekáváním průběhu tábora. Začalo to už na před-táborovém výletě. Tam jsme našli herní plán a ten nám „vcucnul“ instruktory. Další den po nich nebylo ani vidu ani slechu, zbyly nám jen jejich krosny.

Na táboře se nám plán zase rozsvítil a rozhodli jsme se, že budeme následovat pokynů, co tam byly napsané. Prošli jsme branou a ocitli jsme se v džungli. Postupně jsme plnili různé úkoly, co nám džungle ukládala. Úkol byl vždycky uveden nějakou básničkou uvnitř „oka“ herního plánu. Cílem bylo získat čtyři drahokamy. Motiv byl převzatý z nového zpracování filmu Jumanji, kde bylo cílem dát do oka jaguára jeden drahokam. My jsme měli drahokamy čtyři. V táboře na nás čekal velký obelisk a na něm nakreslená zvířata. Vždycky, když se drahokam vložil do oka zvířete, rozsvítil se. Na konci jsme získali drahokamy všech čtyř barev odpovídajících barvám družinek.

Kdybys měla říct, proč by měl vaši hru někdo vzít a zahrát si ji, co je na ní zajímavého?
Nejzajímavější na celé CTH je nejspíš herní princip, ve kterém nesoutěžily družinky proti sobě, ale snažily se společně dosáhnout stejného cíle – porazit Hru. Každá družinka měla své specifické vlastnosti (představovala jednu herní postavu) a jedině za pomoci všech dohromady mohly zvládnout Hru porazit. Podobného principu využívají kooperativní deskové hry.

Jak probíhaly přípravy?
Snažíme se scházet se všemi vedoucími alespoň jednou do měsíce. Chci, aby do debaty přispěli všichni. Když se nás sejde deset, výstupem je velké množství různých nápadů a názorů. Následně si k tomu s odstupem času sedneme třeba ve dvou a z nápadů vybereme ty, co se nám hodí do kontextu nejvíce. Následně je pak rozvíjíme dál na dalším KV (kolektivu vedoucích).

Jde ve výsledku skloubit tolik nápadů?
Skloubit to jde, je to jen otázka času. Sešly se různé nápady, ty jsem pak nechala tak týden uležet. Potom jsem si k tomu sedla a sepsala jsem, na co jsem si povzpomínala. Lepší nápady člověku utkví v hlavě, zbytek pak najde v poznámkách z KV. Na dalším KV jsem ostatním řekla, co máme sepsáno a jestli chtějí něco doplnit. Ale vesměs už ta kostra zůstává a zase se pokračuje třeba druhou půlkou tábora, nebo něčím dalším. Když máme kostru, řekneme si, jaké bychom chtěli typově hry. Tady bychom mohli dát nějakou běhačku, tady zase nějakou poklidnější a tak. Typy her se následně rozdělí mezi jednotlivé vedoucí. Loni měl každý vymyslet dvě hry s tím, že jedna měla být na puťák (první polovina tábora je totiž putovní) a druhá na klasický tábor (tam trávíme druhý týden tábora).

Letos to bude tak, že budou vedoucí chystat jednu hru ve dvou provedeních (putovní a klasické), které budou jistým způsobem propojené. V tom to bude těžší. Jsem zvědavá, jak se s tím poperou. Obecně ráda motivuji vedoucí výzvami a překážkami. Je potřeba, aby je příprava tábora bavila a v jistém smyslu to pro ně samotné byla hra. Čím více energie do ní vloží, tím více pak považují tábor za „svůj“ a o to víc si jej pak užijeme my i děti.

Jak to probíhalo na táboře? Byl jeden programák, co to měl celé na starost, nebo…?
Já jsem byla hlavas a programák zároveň. Měla jsem k sobě programáka, co se staral především o kulisy. Dohodli jsme se spolu, kterou hru budeme hrát. Já jsem vysvětlovala pravidla a řešila, aby měly děti správné oblečení a tak. On nachystal pomůcky. Celkem jsme měli čtyři družinky, čtyři vedoucí k nim, dva instruktory, a zbytek zdravotníci a kuchařka.

Všichni vedoucí družinek vědí, jaký bude program?
Rámcově ano, nevědí detaily, ale to ani já ne, proto je máme sepsané. Před hrou vždycky zopakujeme, co je potřeba. Během tábora pak každý vidí svou hru, kterou vymyslel. I když je mnohdy dotvářena a pozměněna, přesto díky tomu vědí, že přiložili ruku k dílu. Není to pak náhodných deset lidí, co se zrovna sejdou v místě tábořiště, ale jsme sehraná parta, která věnovala svůj čas společnému cíli po celý rok. A výsledek je znát na první pohled.

Jak máte velké družinky?
Letos byly zhruba po pěti dětech. Celkem nás bylo necelých dvacet. Plánováno bylo trochu více, ale chtěli bychom to udržet pod třicítkou. Přece jenom tam máme týdenní puťák.

Co máte v plánu na letošek?
Na letošek máme v plánu být námořníci. Chystáme se na takovou poklidnou veselou výletní plavbu po okolních ostrovech. Konec konců, co taky jiného si představit pod názvem tábora „Vítr, sůl a zpěv“. A třeba na nás i letos čeká nějaké to dobrodružství…

ptala se Tirís