Váha velkých i malých rituálů

Slovo rituál v lidech evokuje šamanství, náboženství, přechodové rituály amerických indiánů, divné ezo týpky a ezo paní, promlouvající z televizní obrazovky či YouTube videí. Taky něco, co je zastaralé, zbytečné, na co není čas a vůbec není jasné, proč bychom to měli dělat. Ve skutečnosti ale rituály hrají nezastupitelnou roli v životě člověka i celých společenství – například takového Pionýra. Některé jsou každodenní, jiné se vážou k významným příležitostem, datům anebo třeba výročím… Podstata je hodně podobná – a proto povídání o rituálech osobních může být jednou z mnoha cest k debatě o rituálech a oslavách výročí v oddíle, skupině i celém našem spolku.

Když mluvím o rituálech já, mám na mysli drobné úkony našeho každodenního života. Symbolické chování, které provádíme před, během, nebo po významné události. Podání ruky každému, kdo přichází do mé kanceláře. Každodenní společnou snídaní s mým mužem. Uvaření prvního šálku kávy po příchodu do práce.

Každodenní rituály jsou často ustanovené, předvídatelné a jasné shluky chování, které náš den strukturují. A ačkoliv se to může zdát těžko uvěřitelné, předvídatelnost a struktura často snižují náš pocit napětí, stresu, úzkosti, protože v našem životě je něco, na co se můžeme spolehnout. Nad rituály se nemusíme zamýšlet, nemusíme se na nich domlouvat. Bez každodenních rituálů by byl den jen shlukem nepředvídatelných událostí a nejistoty. Ta je pro mnohé z nás osvěžující a vyhledávaná, rituály jsou však naší kotvou, možností uchýlit se do přístavu, když se potřebujeme zklidnit po adrenalinové plavbě na rozbouřeném moři.

Na mysli mám ale taky velké rituály, které zažíváme jednou za rok. Společné usednutí rodiny k vánočnímu stolu. Oslava narozenin. Zpěv hymny o novoroční půlnoci. Zapálení slavnostního ohně v první táborovou noc. Nebo třeba rituály, které se nám (většinou) stávají jednou za život – předání maturitního vysvědčení, výměna prstýnků před oltářem, poslední rozloučení s naším milovaným v den pohřbu.

Rituály hrají ve společnosti důležitou roli. Připomínají nám, že se právě děje něco důležitého – že něco začíná, něco končí, nastává nějaký předěl. Když podávám ruku svému klientovi, říkám mu tím: „Vítej. Teď jsme tady spolu, ty a já, máme na sebe čas a prostor. Můžeme začít.“ Když ten samý člověk odchází, já mu svým podáním ruky říkám: „Děkuji ti za tvůj čas, teď končíme a rozcházíme se, jdeme každý svou cestou, zde náš společný čas a prostor skončil.“

Rituály nás mohou spojovat s celým lidstvem, s naší kulturou, s naší organizací. Skrze rituály je možné pocítit sounáležitost s naším oddílem, družinkou.

Každoroční rituály nám pomáhají měřit čas z větší perspektivy. Čas, který měříme na roky, na životní období. Můj táta každoroční vánoční proslov zahajuje slovy: „Tak jsme se tu po roce zase všichni sešli.“ Na táboře zahajuje naše hlavní vedoucí zapálení slavnostního ohně úplně stejně. V tu chvíli mi začnou hlavou vířit myšlenky: Po roce? Co se za ten rok změnilo? Co je stejně? Kam jsem se posunula? Čeho jsem chtěla za poslední rok dosáhnout? A dosáhla jsem toho? Sešli jsme se opravdu všichni? Nebo je někdo, kdo už tady s námi není? A nepřibyl náhodou někdo nový?

Opakování stejného rituálu rok po roce nám dává pocit stability a kontinuity v našich životech. Pocit, že k někomu a někam patříme – což je jeden z nejzásadnějších pocitů, o kterém jsem psala v zářijové Mozaice. Když rituál provádíme nebo jsme jeho součástí, jsme ve své podstatě spojeni s něčím, co je tu už po celé roky, možná desetiletí. Rituály nám pomáhají formovat naši identitu a pocit náležení ke komunitě. Odkazují k tomu, co je pro nás a naši komunitu důležité napříč generacemi.

Rituály nás mohou spojovat s celým lidstvem, s naší kulturou, s naší organizací. Skrze rituály je možné pocítit sounáležitost s naším oddílem, družinkou. Lidé si budují kolektivní identitu a díky ní jsou obvykle víc motivovaní k tomu, aby pro svou skupinu pracovali, aby ji podporovali. Když si vytvoříme vlastní rituály ve své družince, ve svém oddíle, když budeme dodržovat rituály, které jsou typické pro celou organizaci, a když jim dáme dostatečnou váhu a úctu, probudíme v dětech a v nás samotných silnější pocit a sounáležitost s prohlášením „Já jsem pionýr, já jsem pionýrka“.

Začít můžeme od drobností, jako je společný pozdrav. Ten může být celospolečenský, jako je třeba podání ruky, ale může být také specifický jen pro nás, naši družinku. Rituálně můžete ukončit i schůzku, pro děti je to zpráva: „Teď jsme skončili, vracíš se do světa venku a uvidíme se znovu příští týden.“

Dejte váhu i těm událostem, které každé dítě zažije jen jednou. Dítě z vaší družinky si bude stejně silně pamatovat, pokud mu slavnostně předáte první kroj, když mu udělíte jeho první pionýrskou přezdívku, když ho slavnostně povýšíte na pionýra nebo pionýrku. Když mu budou starší členové tleskat, když mu potřesou rukou, bude mu jasné, že teď se odehrává něco důležitého, teď se stalo součástí něčeho většího, co ho přesahuje. Začne si budovat svou kolektivní identitu. A ta většinu dětí povede k pocitu, že sem patří, že jsou zde chtěné a že nám na jejich přítomnosti i jich samotných záleží.

Tamara Kunčarová
psycholožka a lektorka prevence www.zittadyated.cz