Tábornické tábory

Ačkoliv v současné době můžou děti pionýrských tábornických oddílů do přírody vyrážet maximálně s rodinou, stejně jako vedoucí všude po republice, ani my jsme se ještě zcela nevzdali vidiny letních táborů. Naopak, přinášejí nám naději, že nejdůležitější část pionýrského roku strávíme společně činností, která je nám nejbližší – tábornictvím.

Tábornictví máme v názvu i zásadách činnosti, a jako takové je pro nás stěžejním cílem i nástrojem při tvorbě většiny programů. Zdrojem inspirace se stávaly a stávají nejen zkušenosti vlastní, ale také zkušenosti jiných organizací dětí a mládeže, například Ligy lesní moudrosti, Junáka, Zálesáka, hnutí Brontosaurus a zkušeností lidí, kteří v přírodě žili nebo žijí – indiánů, afrických domorodců, lovců, zálesáků, zlatokopů, trampů, ale i myslivců, lesníků a rybářů.

I proto jsou nám nejbližší tábory na „holé“ louce nebo jen s menším zázemím bez elektřiny a dalších vymožeností, nebo tábory putovní. Díky nim můžeme být v těsném kontaktu s přírodou, učit se s ní žít v souladu, poznávat ji a chránit ji. Když to jde, spíme pod širákem, vaříme na ohni, stavíme si přístřešky nebo se orientujeme podle mapy i hvězd. Pro současné děti je to někdy velká výzva, o to skvělejší nám přijde, když si šestileté dítě, které je s námi poprvé na táboře, obuje pohorky, sbalí si spacák a batoh a vyrazí se staršími dětmi na několikadenní „puťák“. (Obdobně mi přijde fascinující, když mě děti pubertálního věku o poledním klidu lanaří, ať s nimi jdu na louku poznávat druhy květin. Přijde vám to jako sci-fi? Není.)

Tábornictví nám zkrátka přijde tak automatické, že už bychom jinou formu nejen že nechtěli, ale snad ani nedokázali. Prostupuje naším bytím, a kdo nezažil mokré sirky, když se ráno snažil rozdělat oheň na guláš z kotlíku, jen těžko to pochopí.

Tirís