Soud zná právo, ale jenom právo

Zásada soudního řízení „Soud zná právo“ znamená mj., že soudci znají právní předpisy, podle kterých rozhodují. Současně ale až do okamžiku, kdy se obrátíme na soud, nevědí, proč k soudu přicházíme, a dozví se jen to, co mu sdělíme a navrhneme za důkaz(y). Pak podle „práva“ rozhodne, ale nezohlední, nesdělené a neprokázané.  Pokud se chceme obrátit na soud – např. „kamarád“ nevrací zapůjčených 10 000 Kč – musíme si odpovědět na otázku, zda to má vůbec smysl – zda jsme schopni to prokázat. Není těžké napsat žalobu. Máme ale dlužní úpis nebo smlouvu? Pokud ano, pak ji žaloba musí navrhnout jako důkaz. Pokud dokument nemáme, existuje jiný důkaz? Svědectví osoby, která byla u předání peněz a slibu peníze vrátit? Výpis z účtu, kde je u poukázaných 10 000 Kč uvedeno „půjčka“? Důkazy nemáme? Pak by bylo pošetilé žalovat, protože bychom nesplnili povinnost „unést důkazní břemeno“ – přesvědčit o naší pravdě, že jsme půjčili 10 000 Kč jinému, a ten dluh nesplatil. Jinými slovy dokázat soudci, že se tak stalo. Když dlužník vše popře, soudní spor nejenomže prohrajeme, ale vedle soudního poplatku ještě můžeme zaplatit i za advokáta našeho „dlužníka“.  Prohraný spor neznamená, že nám dlužník nedluží, je výsledkem toho, že jsme nebyli schopni naši pravdu prokázat. Soud nemá jinou možnost, než žalobu zamítnout. Může se to jevit jako nespravedlivé, ale je to podle práva (a já dodávám, jenom podle práva).

Michal