Pro vedoucí: Pochvala náš první krok k dobrovolnictví

A nejen pochvala, ale celkově pozitivní motivace, můžou být prvními kroky k budoucímu dobrovolnictví dětí. Těch kroků je samozřejmě víc a jen jeden zdaleka nestačí, ale nějaký musí být první. 

Co je to dobrovolnictví? Pro nás na skupině dobrovolnictví znamená, že si vzájemně pomůžeme, že se sejdeme a připravíme společně tábor, že každý týden připravujeme schůzky, ale hlavně že nás to těší a děláme to rádi. Jak takového stavu docílit u další generace dětí?

Přemýšlel jsem nad tím a rozhodl se pro pochvalu. Možná to zní zvláštně. Pochvala zdánlivě nesouvisí s dobrovolnictvím, opak je však pravdou.

Řešili jsme na skupině, kdo a jak bude uklízet klubovnu, luxovat, vytírat, utírat prach a podobně. Mohli si to rozdělit vedoucí i ti, co nejsou u oddílu, a jednou za měsíc tam chodit uklízet. Místo toho to dostaly na starost družiny, co klubovnu užívají. Jak to souvisí s pochvalou a dobrovolnictvím?

Jednoduše, děti samy rády pomáhají, zvláště děti na prvním stupni. Stačí říci, že dnes budeme uklízet, a už je několik těch, co se ptají, s čím mohou pomoci. To je dobrý základ. Rozdělím práci na dílčí věci a pak se ptám, kdo pomůže s tím či oním. Vždy se najdou děti, co to udělají rády. A to je chvíle pro pochvalu. Nechválím je přespříliš, ale podpořím pocit z dobře odvedené práce. Dneska vytřou v kuchyni, zítra povedou družinku, později oddíl a někdo z nich nakonec i skupinu. Hlavně se z nich ale vytvoří parta, v které práce „nebude smrdět“ a vzájemně si pomohou a bude je bavit.

Někdy je to trochu časově náročné, musí se každému z nich vysvětlit, jak přesně se má zametat nebo vytírat, nebo co zrovna dělají. Skousnu to. Vím, že delší čas dnes znamená kratší zítra a jednou o celou starost méně.

A není to jen uklízení, je to se vším. Když slyším „Ráďo, můžu ti s tím pomoci.“ Snažím se vždy uvážit, jak by mohli. Většinou mě překvapí a zvládnou víc, než si myslím. A pak když jsou nadšené, jak se jim práce povedla, je zase místo pro pochvalu. U těch starších už se dá pozorovat, že si skutečně pomáhají a nějaké jednoduší práce si samy rozdělí mezi sebe, bez řečí, bez frkání nebo lamentování, jen z potěšení, že práce, kterou dělají, bude mít smysl a můžou se z ní těšit.

Není to samozřejmě jediná věc, kterou děláme pro podporu dobrovolnictví, také pomáháme například při kytičkovém dni a podobně. Ale chápu to jako první a nejdůležitější krok. Myslím, že kdybychom to nedělali, tak ostatní věci nebudou mít zdaleka takový dopad.

Radovan