Představujeme kandidáta na předsedu Pionýra

Předseda Obsahové komise nadcházejícího Výročního zasedání Pionýra Dušan Pěchota oznámil, že se bude ucházet o funkci předsedy Pionýra, a tak jsme ho hned požádali o rozhovor, aby se o něm i čtenáři Mozaiky dozvěděli víc.

Máme ještě přibližně rok do VZP a ty ses rozhodl oznámit svou kandidaturu na předsedu spolku. Není to brzy?
Myslím si, že ne. Otázku své kandidatury mám vyjasněnou, a tak není důvod to neoznámit. Navíc věřím, že to může vyvolat diskuzi a najde se ještě nějaký jiný kandidát.

Jakou diskuzi máš na mysli?
Kdykoli se na tohle téma někde hovořilo, měl jsem dojem a stejně tak i mnozí další, že se nás to tak úplně netýká. Vždyť předseda musí být z Prahy nebo okolí. Jak bychom dojížděli? Nikoho tam neznáme… Jak poskládám orgány, když lidi, které znám, jsou také od nás z jižních Čech… A navíc se stejně nikomu do další práce nechce, tak ať si to tam nahoře nějak vyřeší. Podobně jsem to viděl i já. Na směřování spolku jsem se podílel svou prací ve VV ČRP. Při minulém výročním zasedání jsem sice souhlasil s kandidaturou na místopředsedu Pionýra, ale samotné „předsedování“ je něco jiného.

„Velkou roli hrála i podpora kolegů z výkonného výboru, kteří mou kandidaturu podpořili a slíbili, že mne v tom nenechají samotného.“

Z tvých slov je jasné, že u tebe došlo k nějaké změně či posunu…
V letošním roce se mi život změnil poměrně zásadně. Velký díl na tom měl i tolik zmiňovaný Covid-19. V březnu jsem částečně přišel o práci, zastavily se schůzky s dětmi, vlastně se zastavilo skoro vše. Najednou jsem měl víc volného času a souhlasil jsem, že pomohu s rekonstrukcí chaty Espero, kterou má Pionýr v Rejdicích. Při normálním režimu by to možné nebylo. Pracoval jsem jako kurýr pro jednu regionální banku a postupem let jsem se stal i správcem jejích nemovitostí. Práce jsem tedy měl víc než dost, ale koronavirus vše změnil. S dozorováním rekonstrukce jsem pomáhal Báře a ve chvíli, kdy Bára dala výpověď, mne oslovil Martin Bělohlávek, zda to nechci vzít po ní. Být to běžný a standardní rok, nešel bych do toho. O změně práce jsem do té doby nepřemýšlel, ale letos bylo vše jinak. Takže jsem po dvaceti letech odešel z banky a stal se zaměstnancem Pionýra.

Zní to krásně a jednoduše. Ale skutečnost je trochu jiná, že?
Celý proces jsem ve svém vyprávění trošku zkrátil. Samozřejmě zasedla rodinná rada a řešili jsme změnu v našich životech. Přece jen jsem byl dosud rodině pořád nablízku a připraven něco zařídit, pomoci apod. Při práci z Prahy je to o dost složitější, ale dceři do plnoletosti zbývá jen pár týdnů, takže tatínka už tolik nepotřebuje. Vždyť kapesné se dá poslat i na účet. A manželka si ode mě po dvaceti letech trošku odpočine. Při rozhodování jsem bral v potaz i možnou kandidaturu do nějaké funkce, najednou to zkrátka dávalo smysl. Velkou roli v tom hrála i podpora kolegů z výkonného výboru, kteří mou kandidaturu podpořili a slíbili, že mne v tom nenechají samotného.

„Když budeme jen tak postávat se slovy ono by se mělo, tak to celé jednoho dne skončí.“

Takže myslíš, že kandidát na předsedu nemusí být z Prahy a okolí?
Jednoduchá otázka, složitá odpověď. Nedovedu si představit, že bych kandidoval na pozici předsedy, byl zvolen a pak teprve začal řešit, jak to udělám. Pro nás mimopražské to znamená přesunout svůj život z jednoho města do druhého. Další byt, protože denní dojíždění v řádu hodin není tak úplně možné. Změna lidí kolem sebe. Prostě se člověku život obrátí naruby. Ale jsem důkazem, že to možné je.

Co tě ke kandidatuře vedlo?
Je toho víc. Jako člen Výkonného výboru ČRP pracuji už několik let, a tak jsem získal vhled do činnosti spolku. Díky práci na ústředí jsem nakoukl i pod pokličku provozu kanceláře. Zúčastnil jsem se spousty pionýrských akcí napříč republikou a na části se podílel i organizátorsky. Potkal jsem spoustu pionýrů i pionýrek. Jsem vedoucím funkční pionýrské skupiny v Jindřichově Hradci, kde vedu i oddíl modelářů. Spravuji táborovou základnu, kterou naše skupina vlastní. Vlastně takový úplně obyčejný vedoucí PS se všemi starostmi, které dobře znáte. Myslím si, že tak to je správně – předseda by měl z vlastní zkušenosti vědět, co obnáší práce na skupině. Řekl bych, že jsem pionýrem trošičku prorostlý, a proto mi není jedno, kam se spolek bude v budoucnu posouvat, a rád bych přispěl svojí troškou ke zdárnému cíli.

„Na otázku kdo? už neodpovídám někdo, ale odpovídám .“

Takže máš plány jak dál?
Musíme si přiznat, že představa obrovské změny, která přijde, když budu zvolen, je asi nesmyslná. Ve výkonném výboru sedím už spoustu let a na řízení spolku jsem se mohl určitou měrou podílet. Navíc si myslím, že nějaký velký třesk by byl jen na škodu. Nicméně vidím věci, které bych chtěl dělat trošku jinak. Teď nechci, aby to vypadalo jako kritika současného vedení, ale třeba v komunikaci vůči krajům máme určité mezery. Stejně tak třeba RISP a jeho ovládání bych si dovedl představit jinak. Podobný názor mám i na webové stránky. Větší pozornost by si zasloužila propagace Pionýra a mohl bych pokračovat. Jenže každé A má i svoje B. Když se mluví o změnách, je spousta těch, co vědí, že by se mělo něco dělat jinak, ale na otázku jak či kam a zda pomohou, už jen krčí rameny. Mnohdy slyším, že to je starost ústředí, ale takto to nemůže fungovat. Vždyť ústředí Pionýra by mělo být jakousi servisní organizací pro spolek či přesněji pro kraje tak, jak to ukládají Stanovy. Není přece možné, aby tahle malá parta lidí organizovala činnost celého spolku. Navíc jsou to lidé, kteří musí plnit běžné administrativní a další úkoly, které jim ukládají instituce a zákony. Zahlcujeme ústředí činností, kterou by v mnoha případech měly řešit krajské kanceláře. To je ostatně důvod, proč dostávají na svou činnost finanční podporu. Nechci tu plakat nad tím, co by se mělo, ale přesto přidám pár otázek.

  • Co děláme pro propagaci vlastních akcí, když už se najde někdo, kdo je připraví? Většinou žalostně málo.
  • Jak řešíme otázku dospělých členů spolku, kterých máme ve spolku skoro polovinu? Většinou mizerně. Tuhle problematiku si zatím nechceme moc přiznat, přestože jejich činnost je pro spolek zásadní.
  • Chceme, aby se o Pionýru více mluvilo, ale co proto děláme? I ve chvílích, kdy se nám něco povede, to nedovedeme „prodat“.

Myslím, že je potřeba si přiznat, že to není spolek ústředí nebo předsedy. Je to spolek náš. Naše „firma“, která se bude rozvíjet, jen když jí dáme něco navíc. Nadšení, srdce, činy. Když budeme jen tak postávat se slovy ono by se mělo, tak to celé jednoho dne skončí.

Proto i má kandidatura. Na otázku kdo? už neodpovídám někdo, ale odpovídám . A věřím, že se najdou i další, kteří budou ochotni pomoct mi to změnit.

Volební období je pětileté, tedy pokud se VZP nedohodne jinak. Stačí to na nějakou změnu?
Na rovinu říkám, že kratší období je nesmysl, za rok či dva se nedá změnit nic. Každý musí mít prostor se rozkoukat a prostor pro změnu. Stejně tak musí ta obrovská změna v osobním životě dávat smysl. Přirovnal bych to k politice, jen podmínky nejsou úplně stejné. Když politik kandiduje, musí mu zaměstnavatel po dobu politické kariéry držet místo, aby se měl po skončení kam vrátit. To u nás není. Nejsem už nejmladší, spíš bych řekl, že jsem mírně starší. Přináší to klid, zkušenosti, určitý nadhled, ale zároveň i starosti, co bude dál. Ale zpět k původní otázce – za pět let se dá udělat spousta práce, pokud se najdou lidé, kteří pomůžou.

Náš rozhovor by mohl pokračovat, ale prostor není neomezený. Otázka na závěr: Co lidé kolem tebe? Myslím ty, kteří ti slíbili pomoc. Máš nějakou představu?
Nešel bych do toho bez lidí, na které se mohu já i spolek spolehnout. Představu kandidátů na pozice místopředsedů, členů VV ČRP, ale i do komisí už tedy mám. Ale věřím, že se někdo zvedne ze své pohodlné židličky a řekne si, že u toho chce také být a přidá se. Někdo, kdo to vidí stejně nebo podobně a je ochoten pro to udělat něco navíc. Na úkor svého volného času, na úkor rodiny, pohodlí.

ptal se Jakub