Pochvala

Pochvala… je velké téma. I proto, že u nás se tak nějak moc nemusí. Je ovšem stejným výstupem hodnocení jako záporná kritika (může být i kladná kritika, na to se občas zapomíná). Nutné je učit (se) přijímat obojí, výtky i pochvaly. A nutno hned vyzdvihnout zkušenost, že pochval by mělo být v naší výchovné práci více než kárání. Pochvala je protikladem záporné kritiky (viz předchozí díl). Nicméně patří k sobě jako noc a den.

Odborníci říkají, že bez záporného hodnocení se nelze obejít – souhlasím s tím. Nicméně běžný, normální život by měl být vyvážený: nějaké výtky, ale nezapomínat na pochvalu. Ovšem pozor na druhou krajnost: Pouze chválit je sice možná módní, ale ne dobrou cestou.

Hodnocení je zkrátka přirozenou součástí života, činnosti – má posilovat důvěru dětí ve vlastní schopnosti, naznačovat jim cestu k dosažení dalších úspěchů. Proto musí mít i své výstupy: pochvalu či výtku (občas až trest).

Leckdo třeba neumí pochvalu přijímat… a neumí ji ani dávat. A možná to souvisí i s tím, jak si „pochvalu“ představujeme? Nesmíme totiž zapomenout, že k pochválení se dá užívat celá velká škála možností kladného ocenění: více či méně oficiálně slovní, ale i úsměv, slovní narážka, plácnutí po rameni, podání ruky… až po nějaké tradiční (oddílové) rituály. Zde je na místě připomenout, že vedle takových běžných forem je v Pionýru i systém vyznamenání, který lze využívat.

Mnozí lidé říkají: Nedělám to pro ocenění. Je to v mnoha případech pravda, ale každá pochvala zahřeje u srdce. (I když se dotyčný tváří, jako že ho pochvalou vlastně J zdržujeme od jiné práce.)

Martin