Plánování je cesta

Už jsem uvedl, že řekne-li se „plán oddílu“ nemusí mít zhmotněná představa u každého úplně stejnou podobu – někdo vidí jen kalendářní přehled schůzek a výprav, další rozpis, v kterém měsíci „budeme dělat: stopy a kdy uzle“…  Už jsme si i připomenuli, že správný plán má obsahovat především cíle, ke kterým chceme děti vést + k tomu je potřebné přidat kalendářní plán a k němu i ty konkrétní prvky, tj. ukázky stopování (odlívání stop…) či nácvik uzlování.

Musíme totiž vědět, proč věci děláme, kdy a jaké.

Znovu zmiňuji cíl
Cíle oddílového plánu mají úplně stejnou funkci jako například cíl na výletě nebo na běžecké dráze, je to zkrátka místo, kam se chceme dostat. Když jsem psal pro říjnovou Mozaiku díl nazvaný „Plán potřebuje cíl“, snažil jsem se v něm ozřejmit, proč je opravdu potřebné dobře CÍLE promyslet. A návazně na to hledat prostředky, kterými cíle naplníme. Prostředky mohou být různé a záleží pouze na nás, jaké vymyslíme a nakonec zařadíme do plánu. Vybírat se musejí tak, aby odpovídaly charakteru naší oddílové činnosti, věku a potřebám dětí a také tak, abychom byli schopni je realizovat a bavilo to nás i děti. Na to už neexistuje univerzální a všeobjímající návod – protože plán musí odrážet realitu konkrétního oddílu.

Záměna cíle a prostředku
je jedna z nejčastějších chyb, kterých se dopouštíme a která nás ze správné cesty svádí. Pohříchu často v dobrém úmyslu!

Uvedu možná trochu omšelý, ale jeden z nejvýstižnějších příkladů záměny cíle a prostředku. Připravujeme tábor se středověkou legendou. Měsíce vyrábíme kostýmy, doplňky prostředí, hledáme vhodný slovník. A uprostřed tábora zjistíme, že to úplně nefunguje, že atmosféra, přes dokonalé masky není „ta pravá“. Zkrátka, že děti úplně neocenily piplačku, jíž byla výroba kroužkové zbroje (i proto, že je ukrutně těžká a nikdo ji nakonec nechce nosit), ba že je hra vlastně moc nebere. A divíme se: Jářku, proč to nefunguje?!? Inu, právě proto: zaměnili jsme prostředek za cíl. Tím totiž přece nebylo předvést dokonalou středověkou zbroj… a ještě si stýskat, že to děti dost neocenily.

Protimluv?
Možná mé následující tvrzení někomu přijde protismyslné, když opět zdůrazňuji potřebu stanovení cílů a k tomu přidám větu: Ono nakonec není úplně důležité, zda se nám podaří cíle plně dosáhnout. Daleko důležitější je, abychom se zaměřili na něco hodnotného a snažili se udělat co nejvíc a co nejlépe. Nu, co se stane, když vše úplně bezezbytku nenaplníme…?!?

Samozřejmě výše uvedené tvrzení nelze úplně zevšeobecňovat, jsou cíle nebo úkoly, které se musí splnit bezezbytku (například daňové přiznání J). Nu, ale příklad… Řekněme si, že mluva našich dítek občas připomíná spíše zvěřinec, a tak si jako cíl můžeme stanovit: Snaha o omezení hrubostí v řeči. Do roka a do dne asi nebudou všichni puberťáci mluvit řečí andělskou, ale při určité snaze se dá cíli přiblížit – a v tom je smysl!

Proto je potřebné nastavit si cíle a není prohrou, když je úplně nenaplníme. U výchovných cílů, to tak nezřídka chodí a nejde (vždy) o selhání. Jen je potřebné, abychom si při následném vyhodnocení ujasnili, kam jsme se posunuli a proč – až sem … nebo jen sem.

Pomocná ruka
Ač se říká, že nejbližší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene, zde mohu opět odkázat na významnou podporu, kterou každému oddílákovi nabízejí naše „Výpravy za poznáním“ (výchovné programy pro známé věkové kategorie), neboť na jednotlivých metodických listech má zpracované obecné i konkrétní cíle a tím podstatně usnadněné vedení, někdo řekne J snazší navigaci.

Martin