Pionýrská metoda – závěrem

Začneme zdánlivě trochu nevesele: Výchovná činnost není úplně jednoduchá práce – nedá se na ni totiž uplatnit všeobecně stoprocentně platný jednotný postup, děti jsou různé věkem i svojí osobností, rozmanité jsou i podmínky v jednotlivých místech a kolektivech. Její výsledky se navíc nesnadno „změří a zváží“, takže posoudit správnost zvolených výchovných postupů nejde zpravidla okamžitě. Naopak – ovoce nesou až v dlouhodobém výhledu.

Jistě si proto někdo nyní položí otázku, jestli se nedopouštíme protimluvu, když říkáme to, co je zde uvedeno v úvodních větách? A přitom tvrdíme, že pionýrská výchovná metoda tvoří s dalšími složkami pionýrské činnosti vnitřně provázanou, vyzkoušenou a ověřenou soustavu prvků, která je dostatečně pružná a rozmanitá, aby nabídla funkční modely pro každou příležitost či věkovou kategorii, a přitom byla přiměřená a zajímavá.

Ale ten, kdo alespoň trochu uvažuje nad (výchovnou) prací v oddíle a na táboře, ví, že o protimluv nejde.

Jde o užitečný nástroj a jako s jinými nástroji záleží samozřejmě na tom, kdo jej (obrazně řečeno) drží v ruce. Třeba sada i dokonale nabroušených dlát nic sama nevytvoří, ale musí přijít řezbář, který jejich pomocí vdechne nový život kusu dřeva. A tady právě přichází na scénu zcela nezastupitelná role oddílových vedoucích. Některé oddíly jsou vedoucími postupně formovány do svého druhu uměleckých děl (ať už se bavíme o rituálech, vztazích mezi členy, tradičních aktivitách či vkladu, který dávají dětem do života). Pionýrská metoda tohle sama nedokáže. Protože sama o sobě není šablona, neměnný vzor. Ale je právě oním instrumentem, který v tom pomáhá.

Přidáme-li k ní otevřené oči, věčnou nespokojenost s jednou manýrou, připravenost vedoucího naslouchat, hledat, ptát se – zajímat se o zkušeností lidí kolem sebe a pochopitelně o svěřené děti, pak máme vše, co potřebujeme, a úspěch nás nemůže minout.

podpis