Pionýrská cesta ke svobodě

Už třicet let jdeme svojí vlastní cestou. Jak ale ta cesta vlastně začala a co se v roce 1990 odehrávalo v oddílech, na skupinách nebo na mimořádné konferenci v Brně? O čem se tenkrát debatovalo a jak na revoluční dobu vzpomínají Mikin, Jana a Pavel, kteří se tenkrát ocitli přímo ve víru dění?

Jana Čiháková, 143. PS Jana Nerudy

Jak vzpomínáš na dobu, kdy se obnovoval Pionýr?
Rok 1989 byl pro mě rok opravdu velkých životních změn. Pracovala jsem tehdy jako tajemník Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže (PO SSM) na Staroměstském náměstí v Praze 1. V tomto roce jsem se také vdala, otěhotněla i přišla o práci. Svaz mládeže revoluci nepřežil. Naštěstí jsem u posledních dnů nebyla, moc by mě to mrzelo. Tu práci jsem měla opravdu ráda a dodnes si myslím, že úplně rozbít fungující předrevoluční systém práce s dětmi byla chyba. Stejně se to vlastně léta v bolestech budovalo celé znovu, od navazování vztahů přes zastřešení až k České radě dětí a mládeže. Na pozorování konce jsem naštěstí neměla moc času, protože dcera se narodila v březnu 1990 a v srpnu již byla na pionýrském táboře na tři týdny pod stanem v Lužických horách. 

Z posledního sjezdu si ale pamatuji velmi živou debatu účastníků o jednotících prvcích – krojích, šátcích a podobně. Šátek byl debatně velmi tvrdý oříšek, stejně jako znak. Na obojí jsme byli moc hrdí na to, abychom je bezbolestně opustili. Debata se točila i okolo toho, co bude s Pionýrem. Nekončí, jen si musí vybudovat svoji vlastní cestičku nezávislou na ostatních.

Vzpomeneš si, jak u vás na skupině probíhalo obnovování? Byli jste všichni zajedno? 
Ani u nás na skupině nikdo v pokračování nezaváhal. A to i přes to, že ze základní školy, na které jsme pracovali, se najednou stal krajský úřad, a tudíž zanikla i s naší klubovnou. Pod svá křídla nás nakonec prostorově vzal Dům dětí a mládeže, který se naštěstí do dnešních dnů také stále drží, a byty nadšených vedoucích. Abychom nepřišli o táborovou základnu, museli jsme si ji koupit. Peníze jsme tehdy neměli, tak si ji koupil skupinový vedoucí za vlastní a dodnes si ji od něj pronajímáme. 

Měli jsme však i nějaké ztráty. Jedna skupinka se rozhodla pro vybudování dodnes fungujícího skautského oddílu a jedna parta, tehdy mladíků, se dala k organizaci DUHA, poté k TOMíkům a společnosti přátel Jaroslava Foglara…

Jaký byl následný vývoj a jak vidíš Pionýr dnes, po 30 letech?
Tři oddíly ale fungují už čtyřicet let, pravidelně se scházejí, jezdí na výpravy, pořádají Jarní sraz, soutěž v Ringu, občas nějaký pochod či cyklovýlet a nikdy nevynechaly letní třínedělní tábory.

Zatím se držíme, hledáme cesty a stále to jde ztuha. Dobrovolnictví není u zaměstnavatelů příliš žádaná aktivita. U nás zase není příliš velká obliba ve vedení veškeré dokumentace, zejména té finanční. Stále je potřeba se něco učit a čas je velmi vzácný. Ale jsme zkrátka průkopníci. 🙂

Milan Mikin Appel, 176. PTO Vlčata

Jak vzpomínáš na mimořádnou konferenci v Brně v lednu 1990?
Ona ta paměť je někdy zrádná a já nevím, jestli si ty věci pamatuji objektivně, něco jsou spíše dojmy. Nicméně co si pamatuji, tak ta konference byla docela revoluční, vím, že tam byli jihomoravští delegáti a že jsme měli velké bojové plány, jak je potřeba se hlavně trhnout od SSM, protože nám přišlo, že nám to strašně svazuje ruce a kazí image. My, co jsme tam byli z oddílů, tak jsme chtěli dát výrazně najevo, že chceme změnu. Ale úplně lehké to nebylo, diskuze samotná se hodně protáhla, a stále jsme se vraceli k tomu, aby ten proces byl demokratický. A pak mám takový zážitek, že nám o půlnoci zhasli v sále. Vyvozuji, že jsme nějak nedodrželi časy a že se provozovatelé bránili, že by nás odtamtud jinak nedostali. Dneska bych se vůbec nedivil, že když člověk přetáhne, tak mu provozovatel zhasne, ale my jsme to tehdy brali jako útok proti nám, a přišlo mi to úplně nepochopitelné, byli jsme zkrátka odkojení jinou dobou.

O čem se tehdy na konferenci nejvíce debatovalo?
V té době se řešil znak. Hodně lidí zastávalo názor, abychom si ten znak nechali, protože z heraldického hlediska je dobrý, jasný a mluvící, na druhou stranu byli lidi, kteří říkali, že dokud budeme mít stejný znak, tři plameny a knihu, tak se nikdy neodpoutáme od té minulosti a od toho sepjetí pionýr-svazák-komunista. Vedly se okolo toho bouřlivé debaty.

Pak mám pocit, že se tam dost říkalo, že skautské jednotky, které přišly do Pionýra po normalizaci a chtějí se do Junáka vrátit, tak že mají odejít i s tím majetkem, přestože ho získaly po dobu Pionýra. Přišlo nám spravedlivé, aby s tím majetkem odešly, protože kdysi dávno do Pionýra taky přišly s nějakým majetkem z Junáka. A to se celkem v Brně ujalo a podle mého soudu ten vztah Skauta a Pionýra a dalších organizací nebyl díky tomu v Brně nijak vyhrocený. Kdyby se to bralo z hlediska práva, tak by to asi bylo sporné, ale z hlediska perspektivy spolupráce bylo jednoznačné, že ten majetek nás bude jedině rozdělovat, když se o něj budeme rvát. A že si tím budeme kazit image pro všechny ty organizace.

Jaké jsi měl tehdy vize do budoucna?
Vize asi byla, že prostě budeme pokračovat v tom, co jsme dělali. Já si myslím, že jestli revoluce v roce 89 byla někomu užitečná, tak pionýrům. Protože my jsme mohli pokračovat v něčem rozjetém, neměli jsme generační přetržku oproti skautům, mnohé skautské oddíly začínaly od nuly a byla mezi nimi i jakási řevnivost. Navíc ti, co už nechtěli být spojováni s Pionýrem, tak se trhli a založili si vlastní spolky, někteří odešli úplně. Ale hlavně z Pionýra zmizely náplavy, které to dělaly z ideových nebo prospěchových důvodů. V 90. letech bylo potřeba být statečný, rozhodně v Pionýru nikdo nemohl být z prospěchových důvodů. Spíš v něm zůstali lidé jako já a mí souputníci ve Vlčatech, abychom mohli dál dělat to, co nás bavilo. A díky tomu, že v Brně těch oddílů po revoluci pokračovalo hodně, tak vzniklo i SPTO. To byla první věc, co by se dala nazvat vize.

Vize: Pojďme se sdružit na základě společných hodnot a možná i odborností. Dáme se dohromady a budeme si navzájem dělat akce.

Jak hodnotíš porevoluční vývoj?
Já mám pocit, že Brno bylo specifické v těch dějinách pionýrského porevolučního hnutí, protože nás tady v Pionýru přežilo relativně hodně, takže se bylo o koho opřít. Kolegové jinde v republice se dají považovat za velké hrdiny, protože když je někdo někde sám, jedna pionýrská skupina, jeden vedoucí a jeho parta, tak to chce mnohem větší občanskou, člověčí sílu to ustát a nevyčítám nikomu, že to neustál a šel třeba jinam. Ale zároveň to s sebou neslo to, že my jsme necítili potřebu nějak kooperovat na té celostátní úrovni. Je pravda, že nějakého zástupce jsme vždycky měli, ale dlouhá léta se nejezdilo na společná setkání, protože jsme měli svoje. Což někdy vedlo k nevraživosti mezi Ústředím a Brnem. Hlavně nám ale revoluce pomohla najít cestu ve svobodě. My jsme se nemuseli stydět za práci, kterou jsme odvedli v 80. letech, a najednou se nám otevřely obzory, všechno šlo a nebyli jsme sešněrovaní. To bylo v Brně specifické.

Pavel Kavina, 8. PS 

Jak vzpomínáš na dobu, kdy se obnovoval Pionýr?
Byla to doba velmi hektická, celá společnost se rychle proměňovala a s ní i svět dětských organizací. Vznikaly nové dětské organizace, obnovovaly se staré. Pionýru vznikla konkurence, což bylo dobře, protože soutěžení je to, co posunuje věci kupředu. Nový Pionýr se velmi rychle a podle mne i bezbolestně očistil od všech formálních či nekvalitních oddílů a zbylo z něj jen jádro – party, kam děti opravdu bavilo chodit, ať už kvůli zajímavému programu nebo skvělé partě. A tento nový Pionýr nabídl těm, co zůstali, mimořádnou míru svobody a tolerance. Nikdo nám nenařizoval, co musíme a co nesmíme s dětmi podnikat, jednotlivé oddíly byly velmi autonomní a celá organizace velmi rozmanitá a barevná. 

Vzpomeneš si, jak u vás na skupině probíhalo obnovování?
Myslím, že to u nás probíhalo podobně jako na jiných skupinách. Některé oddíly se rozpadly nebo vyšuměly do ztracena a z těch dobrých zůstaly tři pod Pionýrem a jeden odešel k České tábornické unii. Společně jsme sdíleli klubovnu, půjčovali si všechno tábornické vybavení, jezdili na společné akce a nadále se spolu kamarádili. Dodnes jsme všichni jedna parta a je to podle mne dáno tím, že nás vlastně všechny odchovali manželé Danuše a Evžen Pokorných, dobré duše celé skupiny, kteří činnosti s dětmi věnovali veškerý svůj volný čas. 

Na základě čeho jste se rozhodli, že zůstanete v Pionýru?
Myslím, že v našem rozhodování hrály roli tři faktory. První byl, že z organizace jako mávnutím kouzelného proutku zmizeli všichni papaláši a profesionální funkcionáři, rozpadly se oddíly, kde to děti nebavilo, a nový Pionýr začali najednou vést úplně obyčejní oddíláci, kteří jezdili s dětmi do přírody, připravovali pro ně indiánské tábory a dobrodružné bojovky, stejní oddíláci, jako jsme byli my. Druhým faktorem byly naše sympatie k vizi Martina Bělohlávka udělat z Pionýra moderní dětskou organizaci, kterou bude pojit společné úsilí vyplnit smysluplně volný čas dětí, ale nebude ji nikdo svazovat přísnými pravidly, co je a co už není dovoleno. To, kde dneska Pionýr je, to, že se mezi spoustou dětských organizací neztratil, je Martinova velká zásluha. Třetí důvod byla velká míra svobody a volnosti, kterou Pionýr – poučen chybami z minula – oddílům a partám v 90. letech nabízel.

ptala se Tirís