Osmičková výročí… 1918

Slavit sté výročí je vždy určitý zlom.
V roce 1938 k oslavám už nedošlo, o tom jsme psali minule. V jiném roce – 1968 – byl v říjnu přijatý ústavní zákon o  československé federaci, který dosud jednotný stát rozčlenil na dvě republiky – dohromady tvořící Československo. Tímto aktem se vlastně naplnila slova Pittsburské dohody z roku 1918, která podobnou úpravu (svým způsobem) předjímala.
Slavnosti spojené s tímto výročím v roce 2018 máme v přímém přenosu, zde se proto zkusme ohlédnout.

Situace v Rakousku-Uhersku

byla v roce 1918, po čtyřech letech války, už vlastně katastrofální. Pro obyvatelstvo byly znovu snížené příděly, přesněji byl naprostý nedostatek všeho: topiva, oblečení, potravin. Přes velmi přísná opatření bujel černý trh a zvyšovala se kriminalita (v r. 1918 ve srovnání s r. 1917 o více než polovinu). Rostlo sociální napětí – proběhlo přes 180 stávek a zúčastnilo se jich 380 000 lidí (dvojnásobek oproti roku 1917). Nezřídka byly spjaty i s hladovými demonstracemi, končícími až zoufalým plundrováním obchodů hladovými lidmi. Státní moc se ovšem bránila: 7. června došlo i na střelbu vojáků do davu lidí (v Pardubicích) – po ní zůstali tři mrtví, o dva týdny později v Plzni při podobném zákroku jich bylo pět.

Neúcta, nechuť rychle se proměňující v nenávist – to byl vývoj vztahu k monarchii a jejím institucím.

Co na to politici?

Takzvaní muži 28. října: Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár

Ještě rok předtím museli exiloví politici ty domácí přesvědčovat o programovém cíli – vytvoření samostatného státu. V roce 1918, s vědomím dramatické radikalizace lidí, již ani domácí političtí představitelé nemohli zavírat oči před sílícími požadavky, které z roviny sociální přerůstaly zcela pochopitelně též do vlny politické a národní.

Dne 6. ledna 1918 proto čeští poslanci říšské rady a zemských sněmů vyhlásili Tříkrálovou deklaraci – tou se sjednotili a (byť prozatím mírnými prostředky) vyjádřili vůli českého národa po změně vnitropolitických poměrů, ústavního a právního řádu v celé říši. Reakce byla rychlá: pražské místodržitelství zveřejnění deklarace zakázalo. Po několika týdnech byl sice zákaz publikování odvolán, ale to se již politická lokomotiva rozjela… V textu byl totiž užit pojem „samostatný československý stát“ – a jakkoli jím ještě nebylo míněno odtržení od rakousko-uherského celku, nýbrž ústavní reorganizace monarchie v český (česko-slovenský) prospěch, jednalo se o něco zcela nového v české politice. A u Němců v parlamentu i v Uhrách to vyvolalo nesmírnou nevoli.

Tříkrálová deklarace 1918
Vrcholnými body dokumentu byly tři formulace. První zpochybňovala jednostranný akt separátního míru: „Příští mír může být s trvalým úspěchem uzavřen jenom od národa k národu, mezi legitimovanými a řádnou demokratickou volbou k jeho zastupování zvolenými poselstvy.“ Princip sebeurčení nepřímo opatrně vyjadřovala věta, že „mírová ujednání mohou být dílem jen národů samých“ a že pouze společným úsilím národů mohou být vyrovnány veškeré válečné křivdy. Třetí z klíčových vět navazovala na Státoprávní prohlášení českých říšských poslanců z konce května 1917 a požadovala „spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém“.
Nový až dramatický tón deklarace zmírňoval k státu loajální dovětek českomoravských katolíků o kontinuitě projevů českých poslaneckých delegací a klubů. Jiné shrnutí než: Kostky jsou vrženy. – už se nenabízelo.

 

 

Němci a Češi…

Tady někde začal už nepřehlédnutelně narůstat konflikt (ukončený vlastně až v letech 1945–46). Dne 21. ledna 1918 představili němečtí poslanci – v duchu práva národů na sebeurčení… – vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen, která by byla prosta „jakékoli závislosti na české části Čech“. A například 27. dubna 1918 se v Ústí nad Labem konalo první (ne však poslední) velké shromáždění pod heslem „Los von Österreich!“ – čeští Němci chtěli zpátky „k matce Germánii“ neboli připojit svá území k Německu.

Konflikt, vrcholící v roce 1938 naplněním tohoto požadavku – odstoupením Sudet, začal, jak vidno, mnohem dříve. Zřetelných obrysů nabyl právě v roce 1918.

Říjen s sebou u nás přinesl ovšem i velkou pohromu
Začátkem října dorazila do českých zemí i epidemie tzv. španělské chřipky a její vlna trvala zhruba dva měsíce. Přičemž na ni denně umíralo kolem 25 osob, někdy i celé rodiny. Nemocnice byly přeplněné, v některých místech se nedostávalo rakví…

 

Události běžely dál

Během jara a léta proběhly u nás na řadě míst vojenské vzpoury – nejznámější byla v Rumburku, ale další byly v Jičíně, Šumperku, Rimavské Sobotě. Přestože šlo o dramatická protiválečná vystoupení, do kronik nevstoupila.

Mladý císař Karel I. se snažil, ale říše se mu bortila pod rukama, navíc v zahraniční politice zůstával ve vleku Německa a setrvával ve válce, přestože věděl, že mír by mohl řešení zděděných problémů pomoci. Traduje se, že většinu svých (i zajímavých) předsevzetí nedokázal dotáhnout do konce, nezřídka pro odpor svého konzervativního okolí, nebo proto, že často se svými návrhy přicházel pozdě či v nevhodnou chvíli.

Příkladem může být pokus o zřízení krajských vlád v Čechách: nových 12 krajů rozdělovalo zemi podle národnostního klíče (7 českých, 4 německé a jeden smíšený) a hejtmani dostávali velké pravomoci. Z posílení pozice a národnostního rozdělení regionů bylo jasné, že ze zemské autonomie by pak nezbylo vůbec nic! Vítali to čeští Němci, jinak se ovšem zvedla vlna protestů – poslanců, aristokratů, členů městských a obecních zastupitelstev, spolků, politických stran – bez rozdílu k jakých ideám se hlásily. Našlo by se dost jiných příkladů neochoty císaře, vlády, tím pádem monarchie, vyjít vstříc požadavkům české reprezentace. A právě to byl zásadní stmelující činitel pro definitivní a trvalý rozchod s mocnářstvím.

V zahraničí představitelé exilové větve odboje nezaháleli, usilovně pracovali na uznání Národní rady československé jako exilové vlády – 26. září se ustavila prozatímní vláda se sídlem v Paříži a následně ji postupně uznávaly vlády mocností Dohody. To bylo nesmírně důležité.

Washingtonská deklarace

Dokument, který vznikl v polovině října v USA, zásadním způsobem popsal zájmy a názory na nový stát. Mimochodem – stal se inspirací i pro další zahraniční národní reprezentace.

Deklarace nezávislosti byla zamýšlena původně jako jakási prvotní ústava nebo preambule ústavy nového československého státu. Po vzniku Československa však nakonec její text nebyl do ústavy přejat, a tak je Deklarace zajímavým historickým a diplomatickým dokumentem sice vysoké morální a symbolické hodnoty, ale nikoli právní závaznosti.

Vyhlášení samostatnosti

zde, doma, přišlo 28. 10. neplánovaně, jak už to tak u přelomových událostí bývá. Podmínky byly zralé, ba spíše přezrálé, ale ke změně mělo dojít až s kapitulací Rakouska-Uherska. Jenže když se objevila ve vývěsce „Národní politiky“ zpráva obsahující nótu prezidentu Wilsonovi s nadpisem Příměří, lidé si to vyložili jako očekávané oznámení o kapitulaci. A za krátkou dobu byly pražské ulice plné zpívajících a radujících se davů lidí, byly strhávány symboly mocnářství… – vypadalo to spíše na lidovou veselici. Revoluce se rozeběhla samovolně a poněkud zaskočení domácí politici museli rychle reagovat. Učinili tak hbitě a s důrazem, a tak třebaže lidé předběhli politiky a jejich plány a představy, odpoledne už bylo převzato zásobování, zakázán vývoz zboží do Rakouska a Německa, vyjednáno bylo i stažení armády do kasáren. Československá republika byla vyhlášena i oficiálně.

V úterý ráno, 29. října 1918,

se lidé v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi probudili jako českoslovenství občané. Mnozí o tom ještě ani nevěděli, někteří z těch, co věděli, to rozhodně nevítali… Ale naprostá většina byla svobodou a samostatností nadšená, nezaznívaly projevy zloby a nenávisti, převládala radost a úleva a nastalá situace byla vnímána jako překonání a náprava staletí trvající historické nespravedlnosti.

Ovšem – ač to tak nevypadalo – šlo teprve o první krok…

Martin