Oklamte stres tělem

Lidská psychika funguje v některých ohledech velmi podobně u dětí i dospělých. Když se snažíme posunout vlastní hranice, pokořit novou zkoušku, předvést před ostatními, co umíme, nastupuje tréma, nervozita, stres… A co teprve, když to není první pokus, když nám něco tak úplně nejde. Vlastně nezáleží, jestli jde o posun do vyšší věkové kategorie v soutěži, začátky v roli vedoucího družiny anebo třeba skládání podmínek odborností.

Kromě toho, že u dospělých i dětí stres podobně vzniká, dá se s ním také podobně bojovat. Tady je pár námětů.

Už jste někdy slyšeli o copingových strategiích? Někteří možná ano. A už jste někdy slyšeli o stresu? Myslím, že určitě všichni.

Stres je reakcí organismu na výraznou psychickou či fyzickou zátěž. O stresu slýcháme ve spojení s pracovním vytížením, zdravotním stavem, výkonem v jakékoliv oblasti. Přiměřená míra stresu nás může motivovat k lepším výkonům. Ovšem nadměrná míra stresu může vést třeba k úzkostem, nespavosti, podrážděnosti, bolesti hlavy, zad a mnoha dalším fyzickým i psychickým komplikacím. Z toho vyplývá, že bychom se nadměrnému stresu měli raději vyhnout, a když už přijde, měli bychom vědět, jak se ho zbavit. Jasné a jednoduché jako facka. Jenže jak to udělat? A jak tomu naučit děti v našich oddílech?

Jedním ze způsobů, jak se podívat na vypořádávání se se stresem, jsou copingové strategie. Coping znamená zvládání a copingové strategie jsou způsoby, jakými se vyrovnáváme s náročnými situacemi. A čím víc fungujících způsobů známe a umíme používat, tím spíš se stresu zbavíme rychleji, účinněji a budeme mu umět lépe předcházet.

Copingových strategií jsou hromady. Některé jsou zaměřeny na řešení, jiné nás vedou k uvolnění, k odpočinku, k nabrání sil a někdy třeba ke smíření se situací.

„Když se zaměříme na tělo a vědomě s ním pracujeme, můžeme ovlivnit i naše prožívání – a také se můžeme pokusit to naučit děti.“

Může být zajímavé uvědomit si, co všechno mezi copingové strategie, které se nezaměřují na řešení, patří. Zvládání stresu totiž začíná už na úrovni těla. Občas nám pomůže jen drobnost – napít se, dát si sprchu, soustředit se na rozpouštění kostičky čokolády v ústech. Půl minuty se zavřenýma očima, kdy se soustředíme jen na vlastní dech, jeho prohloubení a zklidnění. Tříminutová procházka mimo naše pracovní místo. O něco delší procházka se psem. Projížďka na kole nebo kolečkových bruslích. Cvičení, běh nebo jiný pohyb. Dvacetiminutový šlofík. Krátká meditace či modlitba. Napsat si seznam svých snů nebo seznam věcí, na které se těším. Zatancovat si či namalovat obrázek. Ušpinit si ruce prací s hlínou, moduritem, plastelínou. Pomazlit se s domácím zvířátkem. Mindfulness cvičení (jestli jste o něm nikdy neslyšeli, doporučuji shlédnout nějaká videa Jona Kabat-Zinna, přečíst si jeho knihu Život samá pohroma nebo si vyhledat Vědomé jedení – Mindful Eating).

Jasně, ne všechno můžeme udělat hned teď – někdy totiž musíme sedět ve škole nebo v práci, nemůžeme odejít nebo si na chvilku lehnout. Je ale fajn mít na paměti, jaké různé možnosti máme, a každý den si udělat alespoň chvilku na to, abychom si od stresu trochu odpočinuli.

Jak je vůbec možné, že práce s tělem zmírňuje stres? Naše tělo a prožívání jsou propojené víc, než se někdy zdá. Když máme strach, sevře se nám žaludek. Když máme radost, cítíme jemné mravenčení. Když jsme unavení, cítíme tíhu v rukách a nohách. A když jsme ve stresu, náš dech se stává mělkým, tuhnou nám svaly, svírá se nám hrdlo či vnitřnosti. Naštěstí se po této cestě dá vydat i opačným směrem, a když se zaměříme na tělo a vědomě s ním pracujeme, můžeme ovlivnit i naše prožívání – a také se můžeme pokusit to naučit děti.

Někdy se zdá, že copingové strategie, které nejsou zaměřeny na řešení, jsou jen plýtváním času. Opak ale bývá pravdou. Některé situace totiž nemají řešení. Některé ho mají, ale abychom ho dosáhli, potřebujeme kvalitní odpočinek, potřebujeme „vypnout“ a nasbírat síly, které pak k řešení situace můžeme použít. Potřebujeme si dát pár minut na to, abychom získali odstup. A toho se dá dosáhnout i malými kroky.

Abychom tento způsob práce se stresem mohli využívat, musíme si ho napřed „osahat“ a  naučit se, která varianta pomáhá zrovna nám. Když budeme ve stresu, nebudeme mít čas ani kapacitu na to, abychom se učili něco nového, ale sáhneme po starém a osvědčeném řešení. Proto je z mého pohledu zajímavým nápadem záměrně se učit copingové strategie a zkusit je záměrně učit také děti, ať už vlastní nebo v oddíle. Zkusit na schůzku nebo víkendovku zařadit dechová cvičení nebo třeba pár cviků z jógy. Pracovat s hlínou, plastelínou, moduritem a nechat dětem prostor, aby nebyly rušeny a soustředily se na pocit, který při tom mají. Sníst vědomě (tedy podle zásad Mindful Eating, na toho Jona Kabat-Zinna fakt koukněte) kostičku čokolády. Možná se to nepovede. Možná to vám i dětem bude připadat divné a uhozené. A možná tím někoho inspirujete a ukážete mu nový nástroj pro boj se stresem.

Tamara Kunčarová
psycholožka a lektorka prevence, www.zittadyated.cz