Ohlédnutí za Kocourem

Leckdo se může přeptat: Za kým to? Jenže Mirka Mikeše znala mnoho lidí jen jako Kocoura – a nezřídka jsem se setkal s tím, že i na oficiálních místech si nebyli vždy jistí, které jméno je to správné, zda Kocour nebo Mikeš. J Ohlédnutí za Mirkem proto nemohu začít jinak, než touhle připomínkou.

Živil se, jak se říká, rukama. Ovšem s dětmi a mládeží pracoval dlouho, už v PO SSM, po roce 1990 ho jeho trampské srdce zcela přirozeně dovedlo do České tábornické unie. A nebylo proto ani nic zvláštního, když po tvůrcích ČTU – Janu Hochmanovi a Václavu Vlčkovi převzal náčelnické žezlo a stanul v jejím čele, i když na své Kolínsko nikdy nedal dopustit.

Miroslav „Kocour“ Mikeš patřil v roce 1998 k těm, kdo spoluvytvářeli Českou radu dětí a mládeže. V partě „otců zakladatelů“ patřil ke kliďasům – když občas vzplály vášně, jeho klid či odlehčující hláška vnesly potřebnou rozvahu. Vyvažoval tak bojovníky, byl skvělý týmový hráč. I když ne, že byl nějakou putičkou, dokázal se ozvat či pořádně houknout a láteřit – když věci nefungovaly, jak by měly. Měl moc rád Portu, spoluvytvářel zázemí pro mnoho jiných akcí, mimo jiné v roce 1999 významně přispěl ke zdaru Mistrovství světa v rýžování zlata na Kocábě, jež ČTU zajišťovala – a to byla akce jako hrom.

Patřil k lidem šířícím kolem sebe pohodu, vyrovnanost a radost, byl nesmírně laskavý, a když bylo nejhůř, něco zatraceně dobrého ukuchtil a hned bylo dobře. Patřil k nejlidštějším funkcionářům, které jsem znal. A jsem na to patřičně hrdý, že jsem ho znal, že jsme spolupracovali, ba byli jsme si i kamarádsky blízcí. V květnu jsme si připomínali jeho sedmdesátku, 17. září 2019 ovšem všechny zarmoutil.

Čest jeho památce.

Martin