Od vznikajícího hnutí do područí svazu

V tomto článku se budu zabývat dobou, která může být pro chápání Pionýra kritická a ze které si Pionýr nese mnoho aspektů (často vnímaných rozličně) do dnešních dnů. Pokusím se popsat a doložit proměnu osobních lidských snah o novou práci s dětmi v masovou organizaci, která způsobem řízení a přístupem k dětem více než co jiného připomínala povinnou formální školní činnost.

Jak jsem již popsal v minulém článku, 24. února 1948 převzal řízení Junáka akční výbor. 29. března byl Junák „shora“ včleněn do SČM a 30. června proměněn na výhradně dětskou organizaci. Poté uběhlo téměř deset měsíců, než na slučovací konferenci byla oficiálně založena pionýrská organizace. Nabízí se otázka, kdo se na této konferenci sešel a jaké lidi sloučil? V článku z roku 1964 píše doktorka Maria Brenčičová: „Pri zlučovacej konferencii ČSM v apríli 1949 bolo organizovaných 7500 pionierov. (Na niektorých miestach v Prahe, Bratislave vznikli iniciatívne pionierske skupiny po februári 1948.)“ Lidi, kteří vedli tyto oddíly, můžeme převážně považovat za nadšence do nové práce s dětmi, neboť konali ze svého přesvědčení.

Již v den slučovací konference (24. dubna) vydalo Ministerstvo školství, věd a umění výnos o Pionýrských oddílech Junáka na národních a středních školách. Cituji z úvodu výnosu:

„Junák je dětskou organisací Československého svazu mládeže. Jeho členy jsou chlapci a  děvčata ve věku do 15 let. Aby Čs. svaz mládeže zajistil lepší spolupráci dětské organizace se školou, bude zakládat vedle dosavadních místních oddílů Junáka pionýrské oddíly Junáka (POJ) na národních a  středních školách. Pionýrské oddíly Junáka jsou pomocníkem naší jednotné školy. Sdružují chlapce a děvčata na národních a středních školách. Oddíly vedou členové ČSM.“

Výnos dále mluví o struktuře organizace, zásadách, slibu, pozdravu, šátku a dalších atributech organizace, dále definuje, kdo může Pionýrský oddíl Junáka založit: „Ministerstvo školství, věd a umění upozorňuje, že pionýrské oddíly Junáka mohou zakládat pouze členové ČSM, pověření krajským výborem ČSM.“

V tento okamžik již můžeme vidět dva rýsující se aspekty:

1) O organizaci, která se prezentuje jako hnutí, vydává výnos ministerstvo školství, nikoliv tato organizace (nebo její mateřský ČSM).

2) Zakladatel musí být pověřen k tomuto úkolu „shora“ a tedy jen obtížně může jít o spontánní aktivitu typickou pro živelnost hnutí.

Obě tyto skutečnosti nevylučují, že v následující době mohli založit pionýrský oddíl lidé, kteří by skutečně chtěli pracovat s dětmi, a kteří by to dělali dobře. (A víme o takových případech.) Ovšem předznamenávají problémy, kterými celá organizace za několik let začne trpět.

Další z aspektů, který je velmi silný, je intenzivní nástup masovosti a snahy co nejrychleji začít ovlivňovat co nejvíce dětí. „V roce 1954 měla PO ČSM více než 530 000 členů, v roce 1958 už téměř milion.“ Uvádí ve své bakalářské práci Ludmila Dobrozemská. Je zřejmé, že nebylo možné v takto krátkém čase získat dostatek kvalifikovaných a zapálených vedoucích. Záhy se objevily problémy, jak je shrnuje v již citovaném článku z roku 1964 doktorka Maria Brenčičová:

„Tieto chyby v PO, ktoré vznikli predovšetkým z nesprávneho pochopenia masovosti, videli mnohí učitelia už v roku 1956. V diskusii, ktorá sa viedla v Učiteľských novinách o PO, rozoberali prácu, poukazovali na nedostatky a usilovali sa ich odstraňovať. Na záver diskusie uverejnili Učiteľské noviny a Jednotná škola č. 3, 1957 návrhy na zlepšenie práce. Návrhy sa prerokovali na spoločnej konferencii diskutujúcich a zodpovedných školských i mládežnických pracovníkov. Neboli to zlé návrhy a doporučenia. Žiaľ, keď dnes s odstupom času čítame tieto závery a návrhy, zistíme, že nemálo z nich môžeme opakovať znova. Neuskutočnili sa.“

Podobně rozebírá problémy v pionýrské organizaci v časopise Pedagogika v témže roce doktor Chrudoš Vorlíček:

„Práce pionýrských oddílů a skupin je mnohdy jednotvárná, metodicky málo rozmanitá. Následkem toho Pionýrská organizace ČSM, i když sdružuje značné procento dětí, neovlivňuje v žádoucí míře jejich výchovu. … Mnohokrát se už kriticky poukazovalo na to, že děti jsou pionýry jen krátkou dobu na schůzce a pak rychle pospíchají mezi své kamarády, aby zde sportovaly, hrály různé hry, vyprávěly si atd. Tato fakta svědčí o tom, že pionýrská činnost není dostatečně spjata se životem dětí, že na jedné straně existuje každodenní život dětí, plný zajímavých příhod a přitažlivé činnosti, a na druhé straně činnost pionýrského oddílu a skupiny, která tyto rysy nemá.“

Oba tyto články nás posouvají do roku 1964. Neutěšená a rozpolcená situace v pionýrské organizaci stále trvá. Na jednu stranu se organizace prezentuje jako dobrovolné hnutí, na druhé straně formalizuje svou činnost a masově sdružuje děti bez žádoucího dopadu.

Jací lidé se pustili do řešení, jak to chtěli udělat a zda se jim to podařilo, si popíšeme příště.    

Radovan Mlejnek