O radosti, marnosti a hluboké úctě

Každý z nás jistě zažil pocit naprosté marnosti či naopak krásné euforie. Nebo občas ubíjejících – protože nekončících – všednodenních drobných strastí přinášejících znechucení, či naopak radostí vnášejících do běhu dní pohodu a optimismus.
Nezřídka třeba člověk musí vyslechnout pláč a stýskání, k čemu že ta naše školení, kde se utratí tolik času, vlastně jsou. A pak přijde jedna zpráva, která všechny tyhle plačky postaví z hlavy na pevnou zem.

Přišlo psaní od účastnice kurzu zdravotníků, že na něm strávila čas a netušila… až se jí přihodila situace, kdy dvanáct minut (do příjezdu rychlé záchranné služby) prováděla na kurzu trénovanou nepřímou masáž srdce, aby se potom dozvěděla, že právě oněch dvanáct minut přiměřeně kvalifikovaného postupu dělilo dotyčného od hranice života a smrti.

Ve své zprávě děkovala všem, kdo ten kurz připravili, přiměřeně tam všechny proháněli a důsledně je vedli, aby ho nevnímali jako ztracený čas. Pochopitelně se k poděkování organizátorům kurzu PVC Středočeské KOP připojuji. A současně rozšiřuji poděkování všem našim lektorům kurzů, zde zejména těch zdravotnických, ale i jiných – neboť všichni se snaží vybavit účastníky znalostmi a dovednostmi, které mohou uplatnit v práci s dětmi, ale i v běžném životě.

Jeden zachráněný lidský život zaslouží nejen hlubokou poklonu a vzdání holdu! Může být i mementem, že občasná „ztráta času“ na kurzu může přinést své ovoce někdy v budoucnu.

V upřímné úctě – k lektorům, ale především i k člověku, který zvládl znalosti kurzu převést do života!

Martin