O partyzánech, Apačích i smyslu pro humor

Obrázky Jaroslava Dostála vídáte v Mozaice už řadu let, ale najdete je i v dalších materiálech, na magnetkách a podobně. V krátkém rozhovoru jsme se ho ptali, jak se mu kreslí pro Pionýr, ale také na dlouhá léta, která strávil jako táborový vedoucí.

Chci se „nečekaně“ zeptat na obrázky, protože už pro nás kreslíš 11 let.
Vážně? To je neuvěřitelný…

Je to tak. Ty jsi asi zvyklý kreslit hlavně svoje nápady, vtipy, karikatury – jak se ti kreslí naše „výmysly“? Jinými slovy, jak se ti převádějí naše pionýrská témata do kreseb?
Asi je to posun věkem, dřív jsem mnohem víc vymýšlel do tematických časopisů, do modeláře, sportu a podobně a samozřejmě do obyčejných novin, takové ty vtípky, co se dřív tiskly. Teď už se vtipy netisknou, místo se využije spíš na reklamu.
Navíc po revoluci celkově nebyla po vtipech poptávka a já měl navíc pocit, a říkali mi to i další starší kreslíři, že už všechny vtipy byly nakresleny, že už se všechno opakuje. Takže teď se mi docela hodí dělat na dané téma, což nedělám jen pro Mozaiku. Dlouhá léta pracuju například pro časopis Elektro.

Časopis Elektro?
No jo, já byl dřív elektrikář, tak k tomu mám blízko a věděl jsem, jak nakreslit třeba vtip na impedanci, transformátory nebo vysoké napětí. 🙂

Aha, tak když nakreslíš vtip na impedanci, tak kresby pro právní rubriku v Mozaice asi nejsou problém…
Ne, nejsou. 🙂 Já navíc na začátku devadesátých let kreslil hodně obrázků na téma začátků podnikání, to znamená daně, právní problémy a podobně, takže to je docela blízké.

A vybavíš si něco, co jsme po tobě chtěli nakreslit, při čem sis říkal, že jsme se nejspíš zbláznili?
Já se snažím nehledat problém u zadavatele. Samozřejmě někdy se zapotím, nejde mi najít vtip v té situaci, aby to nebyla jen směšná figurka nebo popisná kresba bez nápadu.

Když jsme u vzpomínání, vybaví se ti, co bylo pro tebe nejtěžší? Nebo nejzajímavější výzva?
Vrátím se hned k roku 2010, kdy jsme dělali výroční zprávu za rok 2009, která byla celá komiksová. Já do té doby kreslil jen krátké seriály, tři, maximálně čtyři obrázky. Tohle bylo úplně nové, navíc to byla hodně velká zakázka, takže roli hrála i zodpovědnost za výsledek. Dalo mi to dost práce, protože nemám ten talent od Boha, že bych všechno vyšvihnul rovnou bez přípravy, bez načrtnutí, jako to umí můj kamarád akademický malíř Jirka Bernard. A ještě k tomu jak, to je neuvěřitelný! Autorů, co tohle umějí, je nebo spíš bylo víc, třeba Renčín, Jiránek nebo i Urban.

Schováváš si vlastně Mozaiky?
Jen poslední čísla, pro inspiraci, už mám těch papírů doma moc. Mám tam to Elektro, Topenáře…

Cože? Časopis Topenář?
No jo, ti si mě našli, že dělám pro Elektro… (smích) Ale tam je široká škála možností, ekologie, teplo, různé materiály, s tím se dá pracovat. Potíž byla spíš v tom, že bývalý šéfredaktor neměl smysl pro humor…

No tak my snad smysl pro humor máme. 🙂
No to joo. 🙂

Dřív jsi hodně jezdil na tábory, tak mě napadá, jestli je v těch obrázcích pro tebe nějaká nostalgie?
Já tím pořád žiju, pořád mám přímý kontakt. Když jsem totiž v roce 2008 skončil, tak tam zůstali doteď lidi, co to převzali po mě. 29 let, to je obrovský kus života.

A ty jsi dělal vedoucího u dětí? Nebo čím ses zabýval?
No, já začal docela pozdě, protože jsem potřeboval místo na léto pro děti – dneska už je těch možností víc, třeba příměstské tábory. A protože dcera byla ještě hodně malá, tak jsem se rozhodl, že pojedu s ní. Hodně se mi tenkrát líbilo to školení před táborem.

A to byl tedy tvůj první tábor?
Vlastně už jsem jednou jako vedoucí byl předtím. Ale jako kluk jsem takový malý tábor prožil každé prázdniny u babičky v Kerharticích u Ústí nad Orlicí. Tam byl starší kluk, který pro nás jen tak pro zábavu organizoval různé hry, spíš skautské – plnili jsme bobříky a podobně. Měli jsme dvě party, jedna byli partyzáni – to byl rok 47, 48, 49 – druhá byli Apači a s nimi jsme pořád válčili.

To je zajímavá kombinace, partyzáni a Apači.
No to jo, ale nikomu to nevadilo. Vyráběli jsme si dřevěné zbraně, přepadali se, stavěli jsme bunkry v lese a bořili si je, stopovali jsme se, ale dělali i různé stezky odvahy a podobně. Měl jsem to tam těžší, protože jsem byl nejmladší a ještě Pražák, ale bavilo mě to a hodně jsem se naučil, co jsem pak uplatnil třeba i při školení vedoucích. A samozřejmě z těch vzpomínek dodnes čerpám i při kreslení obrázků nejenom pro Mozaiku.

Ptal se Jakub