Někam patřím, tedy jsem

Když sedmiletý kluk čekající na vyjádření zdravotnice řekne „nemám čas, můj tým mě potřebuje“, znamená to mnohem víc, než že na něj na hřišti čekají spoluhráči. Znamená to (kromě dalších věcí) i to, že tenhle klučina se cítí být součástí skupiny, navíc potřebnou částí. A zodpovědnost, která z toho plyne, rozhodně nebere nalehko, protože i on potřebuje svou skupinu. A právě o tom, jak je pro děti důležitý tenhle pocit, že někam patří, je první povídání od naší nové redakční posily, kopřivnické pionýrky a také mladé psycholožky Tamary Kunčarové.

Potřeba někam patřit je v psychologii známá už pěkně dlouhou dobu. Abraham Maslow ji zařadil na svou pyramidu potřeb již ve 40. letech minulého století hned za fyziologické potřeby spánku a jídla a za potřebu bezpečí. Od 90. let o ní mluví pánové Baumeister a Leary a považují ji dokonce za základní motiv k jakémukoliv lidskému chování. Co to znamená pro děti v našem oddíle? A co to znamená pro nás?

Vezměme si takovou Kristýnu. Je jí devět, ve škole ji to nebaví, se spolužáky si moc nerozumí. Holky ve třídě si udělaly společné náramky z bavlnek, ale Kristýně žádný nedaly. Taky jí neřekly, když šly v úterý po škole na zmrzlinu. Anička a Aneta ji dokonce nepozvaly ani na svoje narozeninové oslavy. Kristýna má pocit, že je jiná, možná divná. Spolužačky ji nepřijímají a Kristýna je proto smutná, někdy naštvaná a postupem času se snaží skamarádit se se spolužačkami čím dál tím méně. Do školy se jí nechce, má pocit, že mezi své spolužáky nepatří.

Jenže když Kristýna přichází do družinky, je to úplně jiné. Na začátku školního roku si společně s ostatními vyrobili vlastní trička. Kristýna navrhla, že trička by mohla být červená, a všichni souhlasili. Když Kristýna na konci září onemocněla, kamarádka z oddílu jí napsala, že jim Kristýna na schůzce chyběla. Kristýna se do družinky pravidelně těší. A má radost, když může oddílu i svým kamarádům pomáhat.

Že jde o stereotypní a banální příběh? To jistě. Ale jsou v něm obsaženy základní znaky náležení ke skupině. Když vedeme oddíl nebo družinku, máme v rukou silný nástroj. Pokud totiž děti v našem oddíle mají pocit, že k nám patří, že jsou součástí skupiny, je jejich motivace podílet se na průběhu schůzek a chodu celé skupiny značně vysoká.

Pocit náležení ke skupině má mnoho vnějších podob: třeba stejný účes, tetování, pletený náramek, který Kristýna nedostala, ale taky tričko, které má s ostatními členy družinky společné. Náležet někam ale neznamená, že jen vypadám stejně jako ostatní. Náležet někam taky znamená, že do skupiny skutečně patřím, že v ní mám své místo, svou nepostradatelnou roli. Že mě skupina akceptuje a podporuje. Že když navrhnu, aby byla družinková trička červená, vezmou ostatní můj návrh vážně. Pozor, to neznamená, že vždycky musí být po mém – jen to, že jsou mé názory slyšet, že nejsou zesměšňovány jen proto, že jsem je řekla právě já. Že někomu ze skupiny chybím, když nepřijdu. Že se zajímají, jak mi je. Že můžu říct, co bych ve skupině chtěla dělat, a skupina k tomu přihlédne. Většinou se pak těším, až se s ostatními členy skupiny potkám. Na oplátku jim pomáhám ne proto, že musím, ale proto, že jsou součástí mojí skupiny. A třeba se taky představuju jako člen své skupiny a jsem na to hrdá: Ahoj, jsem Tamara a jsem pionýrka. Skupina mě ovlivňuje, částečně definuje, odlišuje od těch, kteří do skupiny nepatří. Podle výše zmíněných pánů Maslowa, Baumeistera a Learyho většina z nás někam patřit chce. Tato potřeba může dokonce měnit naše chování, přesvědčení a postoje. A to už je nějaká síla.

Co to pro nás, pro vedoucí, ale znamená? Že naše děti nepřinutíme, aby něco dělaly, jen proto, že to chceme. No a nebo přinutíme, ale je i nás to brzy přestane bavit. Můžeme ale s dětmi budovat pocit sounáležitosti, pocit, že k naší družince, oddílu, ale i Pionýru patří. Že je tu chceme. Že jsou jedni z nás. Že jsou součástí skupiny, mají tu své místo a že s nimi počítáme. Kristýna ten pocit má: Má stejně tričko jako ostatní. Má vliv na to, jak bude její družinka, třeba skrze červená trička, vypadat. Když je nemocná, ostatním v družince chybí. Není divu, že má Kristýna pocit, že je součástí své vlastní družinky, že do ní skutečně patří.

Nepodceňujte sílu společného vzezření: Noste stejná trička, náramky, které si společně vyrobíte, nebo se zdravte tajným mrknutím. Tvořte společná díla. Hrejte všechny ty omílané hry na to, „aby naše družinka byla prima parta”. Dejte dětem prostor, aby mohly zasahovat do toho, jak budou vypadat vaše schůzky. Nechte je, aby se podílely na chodu klubovny, od její výzdoby až po její údržbu. Dopřejte jim pocit, že do družinky patří a že se s nimi počítá. Vystavte jejich díla či jejich fotky na nástěnkách klubovny. Když budou mít děti pocit, že jsou pionýry a pionýrkami stejně jako my ostatní, budou se k nám rády vracet.

Jo, a jestli máte chuť, koukněte na německý film Die Welle (Náš vůdce) z roku 2008. O síle pocitu sounáležitosti mluví pěkně názorně.

Tamara Kunčarová

Zdroj:

The need to belong: desire for interpersonal attachments as a fundamental human motivation.

Roy F. Baumeister, Mark R. Leary (Psychological Bulletin, 1995)