„My každý od nátury jsme papeženci[1]).

Každý je neomylný, a právě proto je nutná výchova k tomu, respektovat jeden druhého a nemyslit, že my jedině máme pravdu.“
Od října 1918 přešlo jen několik měsíců, když T. G. Masaryk pronesl výše uvedená slova (psal se březen 1919).

Ukázalo se, že mnozí začali – v samostatné republice – mít problémy s vlastní svobodou, či možná přesněji s tím, jak s ní nakládat. Tři sta let trvající zápas o získání (národní) svobody byl vítězně vybojován, měli jsme zbrusu novou, vlastní, republiku – takže odpor proti Habsburkům byl vítězně završen. Ale ráj se nedostavil. Každý další den se opět muselo vstát …a usilovat o další krok kupředu. Inu, všední dny republiky přinesly mnoho nemilých překvapení: ono totiž být v opozici je velmi jednoduché. Nemusí se nic tvořit, lze si tvrdit, co se chce. Každý může být za sebe, nemusí respektovat jiného. Být ovšem odpovědným tvůrcem nového státu a ne jen laciným kritikem – to už je jiná záležitost.

Rychle se ukázalo, že samotný převrat není koncem, ale naopak začátkem! Masaryk to věděl, a proto byl rozčarován politikařením nových vůdců – bylo mu jasné, že budovat nový stát se sólisty nejde, že musí existovat nějaká dělba rolí, spolupráce… A věděl, že přetvoření solistů-opozičníků ve funkční tým tvořící nový stát bude možná ještě obtížnějším úkolem, než novou republiku vybojovat a Rakousko odvrhnout.

Martin


[1]) Pojem „papeženci“ – TGM použil nejednou, zde ve významu omezenci – lidé zahledění pouze ve své pravdě.