Loupežník, kterému se jiskřilo

Na konečné, téměř opravdu zapomenuté vlakové zastávce, obklopené hustým lesem, se z osamělého vagonu vyrojila početná skupina cestujících, které by náhodný divák zařadil do kategorie minivagabundů. Jako poslední vystoupili dva dospělí vagabundi. Výpravčí a výhybkář ale byli zasvěceni: skupinu zdravili a s dospělými si potřásli pravicemi „Zdravíme loupežníky“. Skupina totiž byla oddílem, který každoročně pořádal „loupežnickou výpravu“ při které dvě skupiny dětí soupeřily v tom, která ukořistí více pokladů střežených tou druhou. Charakteru výpravy odpovídal i jejich oděv a oficiálně nevypsaná soutěž o co nejvíce loupežnický klobouk.

Mateřskou loupežnickou základnou byla někdejší hájenka, stavba snad starší než 100 let, ovšem vybavená elektřinou i vodovodem. Dvanáctiletý Milan, který byl již se svou třetí účastí téměř veteránem těchto výprav, dostal za úkol shromáždit mezi ostatní rozdělené zásoby a umístit je do spižírny. Tam ho čekalo nepříjemné překvapení: světlo nesvítilo. Milan si ovšem věděl rady – v kuchyni našel krabici se žárovkami s odhodláním „umřelou“ žárovku vyměnit. K žárovce přibral židli, aby záhy zjistil, že na osvětlovací těleso nedosáhne. Na židli tedy umístil dřevěnou přenosku, ale stále chybělo několik centimetrů. Nohy židle proto podložil prkny z polic a se žárovkou v kapse a baterkou v ruce druhé se vyšplhal na vrchol vzniklé podivné improvizace. Baterku uchopil do úst a zabral za žárovku. První pokus a žárovka se ani nehnula, až na počtvrté se uvolnila. Kdyby Milan věděl, že se baňka odlomila od závitu, tak by asi došel pro vedoucího, ale v nevědomosti, dvakrát zatočil baňkou. Tím došlo ke zkřížení vodičů baňky a v následujícím zlomku sekundy se s poměrně ošklivým lupnutím zajiskřilo. Milan vylekán a oslepen se i s baňkou v ruce zřítil z vrcholové židle a rozplácl se na podlahu. Chata se ponořila do tmy. Radek ho po několika minutách objevil fňukajícího, a když ho utěšil, dostalo se Milanovi pokárání, které není příliš reprodukovatelné… Ještě horší pro Milana bylo (poté co již byly jističe „nahozeny“ a žárovka Radkem vyměněna) veřejné pokárání s popisem celé věci. Radek doslova hromoval, bušil do stolu pěstí, a „hlasitě“ hovořil o tom, že je dětem zakázáno jakkoliv zasahovat nejenom do elektroinstalace, ale do všech zařízení a přístrojů, navíc Radek pojmenoval Milanovu náhradu štaflí jako slabomyslnou pyramidu.

Ve výsledku vše dopadlo dobře, nikdo neutrpěl úraz (vyjma několika modřin), ani nebylo nic poškozeno, jen Radkův krevní tlak nepochybně překročil fyziologické hodnoty. Mohlo to ale dopadnout úplně jinak – Milan mohl být zasažen elektrickým proudem a můžeme si jen položit otázku, za jak dlouho by byl v hájence bez osvětlení nalezen. Také se mohl udeřit do hlavy a způsobit si závažný úraz nebo si způsobit zlomeninu či poranění o materiál slabomyslné pyramidy.

Jaké poučení z toho plyne: dětem, zejména v cizích objektech, je třeba připomínat absolutní zákaz zasahovat do instalací a zařízení, včetně lamp a lustrů jakéhokoliv druhu. Výslovně zmínit zákaz výměny žárovek a jiných osvětlovacích těles a pravidelně kontrolovat jejich stav – nejlépe hned po příjezdu a pak každý den. Kontrolou – tedy ověřením skutečnosti, zda osvětlení funguje či nikoliv, můžeme pověřit i denní službu. Musíme ovšem trvat na absolutním dodržování zmíněného zákazu a kontrole, že je respektován. V opačném případě se vystavujeme nejenom nebezpečí toho, že naše organizace, případně pobočný spolek, bude povinen uhradit náklady léčení, bolestné a podobné nároky, ale výchovný pracovník může být postižen trestním soudem za nedbalost a může mu být uložen i zákaz činnosti výchovného pracovníka.

Michal Pokorný
právní zástupce Pionýra