Listopadové osmičky

Listopad 1918

Klíčovou událostí tohoto měsíce bylo příměří, které vstoupilo v platnost 11. 11. – čímž bylo fakticky ukončeno válečné běsnění v zákopech. Ovšem v zázemí o moc lépe nebylo, tím méně ve vzbouřených Čechách, Moravě, Slezsku a Slovensku. Vždyť už 29. 10. vznikla v Sudetech provincie Deutschböhmen (jako reakce německého obyvatelstva), představitelé Uher se chystali tvrdě zakročit proti Slovenské národní radě, která se v Martinské deklaraci přihlásila ke společnému státu s Čechy. V zemi samotné vládl kritický nedostatek všeho, zejména potravin a topiva, mezi lidmi zemdlenost a únava z války, stejně jako nadšení a vášně ze vzniku samostatného státu; proto se hovořilo dokonce o možnosti občanské války: „husitů“ proti katolíkům… (katolická církev byla vnímána jako zásadní opora mocnářství).

Dne 13. 11. byla přijata prozatímní ústava a 14. listopadu vyhlásilo oficiálně Národní shromáždění na své první schůzi sesazení habsburské dynastie, československý stát byl prohlášen republikou a prezidentem byl v nepřítomnosti zvolen T. G. Masaryk. První ministerský předseda Karel Kramář pronesl na ustavující schůzi mimo jiné tato slova: „… dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na český trůn… A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou“. Za zaznamenání jistě stojí i skutečnost, že tato první vláda ČSR byla zvolena parlamentem a vládla do července 1919.

Listopad 1938

Šlo o období významných změn: Národní shromáždění přijalo Ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi a Ústavní zákon o autonomii Slovenskej krajiny, s účinností tohoto ústavního zákona Slovensko získalo autonomii (dá se říci, že Československo přestalo být jednotným státem, ale stalo se spojením dvou), zároveň se název státu začal uvádět jako „Česko-Slovensko“. Vedle toho probíhaly územní rozepře, například tzv. Vídeňská arbitráž vyřešila územní spor mezi ČSR a Maďarskem – pod patronací Itálie a Německa – přiznáním území jižního Slovenska Maďarsku, šlo o 12000 km2 s 1 milionem obyvatel (platnost arbitráže byla zrušena až v roce 1947).

Další fází pokračoval též konflikt s Polskem, zde šlo o územní Oravska a střet zde skončil obsazením části Čadecka polskou armádou, a to přes urputné ústupové boje se zapojením dělostřelectva a bombardérů československých jednotek. 30. listopadu 1938 byl nakonec za zahraničního dohledu podepsán delimitační protokol. Polsku bylo u Čadce odstoupeno 44 km2 s 2000 obyvateli, kteří se většinou hlásili k československé národnosti.

Také jde o čas, který je ukázkovým příkladem, že součástí historie jsou i události, kapitoly, na něž může být jen málokdo pyšný. V naší minulosti je to mimo jiné právě období tzv. druhé republiky, i když ani to nelze jen povšechně znectít a odmítnout. Platí ovšem, že právě v tomhle čase vyvřely nízké pudy, na první pohled skryté, ovšem i u nás přítomné a v tom čase získaly prostor…

Mnichovská dohoda a události následující, mj. vyhánění Čechů z pohraničí, byly události tragické a traumatizující, které zastínily skvělé sdělení té doby: naprostá většina občanů prokázala neskonalé hrdinství a vůli k obraně republiky… To však bylo náhle zapomenuté a přišel veřejný lynč demokraticky smýšlejících intelektuálů (9. 11. bylo například úředně zavřeno Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, v prosinci uštván K. Čapek), nejprve vypuzování, následně drsné odklízení židovských spoluobčanů z profesních organizací, až posléze naplno vyvřel antisemitismus. Jev, který byl v letech 1918–38 v Československu na rozdíl od řady sousedních států, najmě Polska, nevídaný. Co na tom, že byl přímo inspirovaný Křišťálovou nocí v Německu samotném? Hrubou práci jsme si sami sobě odvedli sami… (I to je potřebné si připomenout!)

Listopad 1968

Byl obdobím tříbení názorů – v říjnu byla podepsána dohoda o dočasném pobytu vojsk na našem území a následně schválena v Národním shromáždění.

Dále Národní shromáždění schválilo ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci a zákon č. 144/1968 Sb. o postavení národností v ČSSR, oba s účinností od 1. 1. 1969. To přineslo řadu podnětů k vnitropolitickému dění. Několik dnů také jednal ústřední výbor KSČ. Nejvyšší komunistický orgán se slovně přihlásil k politice po lednu ´68, ale varující bylo výrazné distancování se od jejích údajných negativních prvků. Zvláštní bylo rozhodnutí, přes zaváděnou federalizaci ve státě, neustavovat Českou KS (KS Slovenska existovala historicky již dávno), ale zřídit pouze tzv. Byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích (které nakonec v r. 1971 zaniklo).

Zvlášť sledovanou byla v listopadu stávka vysokoškoláků. Na shromáždění k 17. listopadu vyhlásili pražští studenti stávku za požadavky z Akčního programu KSČ (z dubna 1968). Ke stávce se připojily všechny vysoké školy, podporu jí vyjádřilo mj. i vedení Pionýra. Stávka trvala tři dny a přímo do ní vstoupilo 60000 vysokoškolských studentů.

Ovšem události kolem invaze do Československa rozbouřily hladinu i mezi komunistickými stranami ve světě. Například právě v listopadu došlo ke konfliktu mezi Francouzskou KS a KSSS – na jednání v Moskvě došlo mezi zástupci obou stran k tvrdé a ostré výměně názorů a ke komplikovanějšímu jednání o textu společného komuniké. Zatímco sovětský návrh obsahoval souhlas s vojenskou intervencí do Československa, francouzská strana ji odmítla a požadovala jasné vyjádření rozporného stanoviska. (Spor navázal na podobný např. s Italskou KS a KS Jugoslávie.)

Pionýr 1968

I v pionýrské historii se během dvou podzimních měsíců (října a listopadu) 1968 událo několik zaznamenáníhodných momentů…

15. 10. 1968
bylo datováno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČSSR, toto datum tak je dnem formálního narození Pionýra: tento den padlo rozhodnutí MV ČSSR, č.j.: NV-III/3-1993/68, kterým schvaluje podle ustanovení § 2 z.č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, organizační řád (stanovy) dobrovolné organizace „PIONÝR“ s působností na území Čech, Moravy a Slezska se sídlem v Praze. Ministr vnitra Jan Pelnář předal potvrzené dokumenty 21. října Oldřichu Kryštofkovi.

18. 10. 1968
se konalo 2. jednání České rady Pionýra, které navrhlo Městskému výboru NF a ÚV NF v Praze vyznamenat pionýrského vedoucího Milana Kadlece in memoriam státním vyznamenáním, dále byl například projednán návrh zásad práce pléna a členů ČRP a bylo rozhodnuto o novém názvu pro časopis – měsíčník (původně vydávaný ÚV ČSM a Ústřední radou PO ČSM) pro pionýrské vedoucí a pracovníky v mimoškolní výchově „Pionýrská štafeta“ – místo dosavadního „Vedoucího pionýrů“. Plénum rovněž přijalo stanovisko k zastoupení Pionýra v Národní frontě a ke vstupu Pionýra do Sdružení dětských a mládežnických organizací v českých zemích.

1. – 3. 11. 1968
se konala v Československém pionýrském táboře v Seči Celostátní konference pionýrských pracovníků, účastnilo se jí 58 delegátů českého Pionýra, 63 delegátů Pionýrské organizace Slovenska.
Konference rozhodla, že Pionýr, organizace s působností v České socialistické republice, a Pionýrská organizace Slovenska s působností ve Slovenské socialistické republice, vytvářejí na základě závěrů svých národních konferencí konfederované Sdružení pionýrů ČSSR. Schválila statut tohoto sdružení, který zajišťoval plnou svrchovanost obou členských organizací a zároveň stanovil radě Sdružení její pravomoci. Předsedkyní rady Sdružení byla zvolena Ľuba Vlasáková.
Konference potvrdila společné symboly hnutí. Dosavadní znak se stal i znakem s tímto výkladem – státní vlajka vyjadřuje lásku k socialistické vlasti, rozevřená kniha symbolizuje snahu pionýrů po rozšíření vědění a poznání (obdobný výklad byl i v PO ČSM) a tři plameny nesou názvy: plamen pravdy, svobody a pokroku. Dalšími symboly zůstaly heslo a pozdrav. Oproti PO ČSM došlo k určité změnu u šátku. V PO ČSM byly děti až do roku 1964 povinny nosit rudý šátek každodenně. Pionýr povýšil tuto povinnost na právo kolektivu dobrovolně se rozhodnout pro rudý šátek s tím, že oddíly se mohou rozhodnout i pro barvu jinou. Zajímavá byla reakce na tento krok: pracující kolektivy většinou zůstaly u rudého šátku, ale pracovaly s ním odlišně – u řady oddílů dostávaly děti rudé šátky v podstatě za odměnu. Některé oddíly používaly při vlastní činnosti například v přírodě šátek jiné barvy a při oficiálních a slavnostních akcích rudý šátek. Tam, kde se oddíl rozhodl dobrovolně pro rudý šátek, se změnil i vztah k němu, děti si ho více vážily a viděly v něm jednu z odlišností organizace Pionýr od Junáka.

Martin