„Kritika není negace.“

Útržek, možná spíše zhuštění mnohem delší úvahy, kterou T. G. Masaryk postavil na hlavu tehdejší přístup k některým „základním pravdám“. Viděno dnešníma (a kritickýma) očima šlo spíše o dogmata – ale na konci 19. století byly například Rukopisy (myslím: Zelenohorský a Královédvorský) vzývanou chloubou. A jejich kritika byla – šílenstvím a zavrženíhodným rouháním. TGM za to sklidil pekelnou odezvu…

Bodejť by také ne. Fakticky zbořil uctívané modly a zesměšnil tím národní víru. Zhanobením „národních památek“ zasadil hroznou ránu i tehdejším národním vůdcům. Vysloužil si za to nenávistné odpovědi a také otázky – zda má smysl kritika, jejímž výsledkem je ničení a rozvrat hodnot? Masarykova kritika Rukopisů opravdu přinesla výsměch Němců a obecnou ztrátu určité hrdosti. A s tím otázku: Jak budovat společnost s lidmi, kteří vždycky o všem pochybují?

TGM pochopil, že musí objasnit své pojetí kritiky – a vysvětlil: „Ještě horší než výsměch nepřátel jsou iluze člověka či národa o sobě samém. Sebeláska nedovoluje realistický pohled na svět. Kritika však nebrání lásce, naopak; jenom láska, která prošla ohněm kritiky, má pro život skutečnou cenu. Proto je kritika pro život důležitá a nenahraditelná: protože je sebeočistou, a nikoli negací.“

Takové pojetí kritiky se ovšem obtížně prosazuje i dnes, kdy vítězí spíše buď obecně vulgární kritika anebo kritika pro kritiku, kdy se záporně hodnotí vždy a všechno. Bohužel.

Martin