Kolem roku 1948 aneb Kde je začátek?

Pokud se pustíte do čtení nějakého textu pojednávajícího o začátku Pionýra, dočtete se zpravidla něco v tomto smyslu: „Pionýrská organizace byla v Československu založena v roce 1949.“ Pokud chce být pisatel považován za znalého, často přidá přesné datum, tedy 24. duben. Po této větě většinou text pokračuje popisem spojitosti s Komunistickou stranou a jejím záměrem ovlivnit všechny děti v zemi.

Aby nedošlo k mýlce, nevyvracím žádné z těchto tvrzení. Naopak souhlasím s nimi, měli bychom si však rozebrat co přesně říkají.

„Pionýrská organizace byla založena 24. dubna 1949.“ Pokud se autor chce omezit na formální vnější znaky, tak skutečně Pionýrská organizace byla založena v dubnu 1949, nespadla však z čistého nebe. V této věci Pionýr ke své smůle trpí návazností. Bohužel nelze říci jako třeba u skautingu: „Dlouho se nic nedělo a pak Baden-Powell udělal tábor, napsal knihu, a tím to celé začalo.“ Bylo by to krásné, ale v Pionýru to tak není. Pionýr (jeho myšlenky a postupy, nikoliv organizace) nevznikl jen tak, naopak. Pionýrské oddíly vznikaly ze snahy změnit zaběhlé postupy, hlavně ve skautingu. Některé věci, které mladým na skautingu po druhé světové válce vadily, zmiňuje v rozhovoru pro Mozaiku v roce 2007 i Jiří Pelikán, někdejší předseda Československého Pionýra, ale v roce 1948 ve svých 16 letech člen jednoho z prvních Pionýrských oddílů: „Otec byl před válkou oddílovým vůdcem a vyprávěl mi o svém skautování, bylo to ale jisté zklamání. Něco mne samozřejmě i bavilo, ale vadil mi striktní vůdcovský systém. Cítil jsem, že my děti máme málo prostoru, málo práv a možností prosazovat své názory. A také to, že oddíly byly jen klukovské a dívčí.“

Více o osudu Jiřího Pelikána se můžete dočíst ve webovém archivu v listopadové Mozaice z roku 2007.

Nejen na této skutečnosti se dá dokumentovat, že Pionýrské oddíly vznikaly díky nadšeným mladíkům pod Junákem a vycházely činností ze skautingu, který se nebály upravit k obrazu svému.

Také nemůže být ani sporů o tom, že československá komunistická strana stála o vliv na děti. A jako její protějšek v Sovětském svazu se rozhodla vydat cestou masové organizace, která zároveň měla v oblasti monopol.

Je třeba si uvědomit, co takové rozhodnutí nese. Pokud chcete, aby všechny děti byly v organizaci, musí být nějak systematizovaná, musí mít lidi, co s dětmi pracují. Jako pěkná paralela se na představu nabízí škola. Jsou v ní placení učitelé a trestaná neúčast. Ale také jsou v ní přesně zavedené osnovy. Dnes už se dá říci, že ve dvou z těchto tří věcí na začátku činnosti pionýrské organizace komunistická strana pohořela. Nedodala dostatečné materiály a plány činností, aby ji méně motivovaní vedoucí mohli s dětmi plnit, a zároveň na některých místech bylo složité takové vedoucí vůbec sehnat. Co se jí podařilo dobře, je trestaná neúčast, neboť ač to nebylo nikde explicitně napsané, trest za neúčast byl společensko-systémový, ať už skutečný nebo domnělý.

Tento stav vedl k odchodu lidí, co stáli na začátku hnutí, do pozadí či zcela mimo Pionýr a k jejich následnému návratu při reformě kolem roku 1968. Tímto se dají také doložit původní myšlenky, neboť vše, co nepovažovali za své, tito navrátivci odmítli a shrnuli v Programových tezích Pionýrské organizace. Proto začátek Pionýra jako hnutí přesahuje datum oficiálního založení Pionýrské organizace. A způsob jeho vzniku nám dává příklad a opravňuje k použití názvu Pionýr, neboť navázal na předchozí činnost (skautskou) a průkopnicky ji posunul dál.

Jako poznámka na závěr stojí za to říci, že velká část myšlenek, které po válce razili naši pionýrští průkopníci, v samotném skautu po dlouhých desítkách let postupnými proměnami našla alespoň částečné uplatnění. 

Radovan Mlejnek

Přečtěte si Programové teze Pionýrské organizace z roku 1968 na www.pionyr.cz/o-pionyru/historie/dobove-dokumenty/