„Když já byl vždycky kacíř.“

Poukažme tímto citátem na krok, který T. G. Masaryk udělal v roce 1925 u příležitosti připomenutí neveselého jubilea: upálení Jana Husa. Dnes je vlastně zapomenutý…
V den výročí smrti Mistra Jana Husa dal na Hradě vyvěsit husitskou černou vlajku s rudým kalichem. Vyvolal tím dramatickou reakci: papežský nuncius na protest proti tomuto kroku odjel z Prahy, což se rovnalo přerušení diplomatických styků mezi ČSR a Vatikánem.

Šlo o dětinské gesto? Nebo – jako mnoho jiných – o promyšlený krok TGM? A proč vůbec husitská vlajka tak moc vzrušila politiky doma i v zahraničí?

Nezřídka se odkaz TGM skloňuje málem v osmi pádech, nicméně jeho dlouhodobý kritický postoj ke katolicismu se nepřipomíná. Nešlo však jen o vyvažování situace před rokem 1918, kdy katolictví bylo v Rakousku-Uhersku státním náboženstvím, takže negace R-U s sebou přirozeně přinášela i nevstřícný postoj ke katolické církvi, ale šlo (ze širšího pohledu) o oslabování vlivu Vatikánu ve Střední Evropě obecně. O což se TGM důsledně zasazoval.

Možná je škoda, že právě tento díl z odkazu našeho prvního prezidenta se dnes tak výrazně opomíjí. Přitom nejde o nějaké hrubé konflikty, ale o pevný a stálý postoj, plynoucí i z faktu, že katolická církev nenašla odvahu přiznat svůj omyl v postoji k J. Husovi. A nenašla ho ani po dalších téměř 100 letech (přes jistý posun v době pontifikátu Jana Pavla II., který mj. vyzval křesťany, aby se omluvili Židům za to, že je po staletí jako národ odmítali a uráželi jejich vyznání). Stále platí, že Jan Hus, u nás uznávaná a respektovaná osobnost, je pro katolickou církev kacířem. Pro mne – z pohledu na odkaz TGM – námět k zamyšlení.

Martin