Kdy je mozek šťastný?

Už nedoprovázím (své) děti do školy ani ze školy, a tak se nestresuji výčitkami svědomí, že jsem otec-nelida. Patřil jsem totiž k části rodičů, která důsledně nechávala své děti „dřít se“ s taškami na zádech, místo toho, aby jim od tohoto břímě pomohla a brašnu vláčela za ně. Byli mí kluci méně šťastní, než děti rodičů-nosičů?

Pro pohodlí dětí uděláme vše?
V tom je právě ta potíž… – všeobecná nálada, aby se ten náš měl dobře… líp než já… Je to správně? A odpověď je stejně prostá jako nelibě znějící: Není! Skutečností je, že (dnešní) děti jsou přehlcené. Pozor – netvrdím, že je potřeba vyházet všechny hračky, vrazit děcku do ruky dřevěný špalíček a komentovat to slovy: Představ si, že to je panenka, a hrej si.

Možná ani letní obracení sena zakončené úprkem k Jizeře a společné čvachtání v ní, kdy nám všem za chvíli drkotaly zuby, bych už asi jako celoprázdninový program neordinoval. Ale upřímně – dodnes na to vzpomínám/e a možná díky tomu vím, jak se správně suší seno. Že mi to k ničemu v městské zástavbě není? Inu… Zato novým fenoménem doby je: nuda – naše zlatíčka jsou poněkud otrávená a nespokojená jen tak, vlastně z podstaty. Protože svět nám jaksi zpohodlněl.

Chyba!?!
Protože přes všechna technická udělátka stále platí: mozek potřebuje usilovat, a jen to nás činí šťastnými. Mozek se musí snažit. Kdosi řekl, že hodnotu hrnku vody dává ona poušť, kterou jsme předtím museli projít. Věřte-nevěřte! Pořád platí – aby dítě bylo šťastné a spokojené, musí zažít námahu, zimu, hlad, něco chvíli nemít a těšit se, až to bude mít, vážně potřebuje něco nezískat hned, ba – pozor – něco nedostat třeba vůbec!

Přestaňte se bát návratu do pravěku a zkuste se nad tím zamyslet, že je nezbytné se podílet a něco si zasloužit a nemít to okamžitě a hned. V naší výchovné práci to umíme nabídnout!

Martin