Je to komplexní problém

Seriál o environmentální výchově směřuje do cílové rovinky a je tak na místě shrnout dosavadní znalosti a pokusit se je propojit s pravděpodobně největší výzvou dneška – klimatickou krizí.

Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. U environmentální výchovy ale jen zapálení pro věc nestačí. Dnešní debatu o klimatické změně formuje spousta názorů, odborných studií a utváří ji tolik faktorů, že je takřka nemožné se v tom neustále orientovat. Zkrátka – je to komplexní problém.

Pokud se do toho vedoucí pustí, měl by myslet na jednu důležitou věc. Změny klimatu nejsou jen objektivně existující problém, ale i společenský konflikt, a děti potřebují nejen porozumět příčinám (spalování fosilních paliv, kácení lesů, intenzivní chov…), ale také různým postojům. Potřebují zjistit, jak to mají samy a jak se ke změně klimatu staví jejich přátelé a rodiče. Potřebují pochopit, že změny klimatu nemají jen dvě strany, černou a bílou, ale celé spektrum barev. K tomu jsou vhodné debaty a vcítění se do rozličných aktérů.

O klimatické krizi bychom navíc měli mluvit až se staršími dětmi a hlavně je neděsit – naopak, je vhodné jim ukázat, že existují řešení přímá a nepřímá (skrze ovlivňování jiných lidí) i řešení adaptační a mitigační (směřující k oslabení příčin vzniku klimatických změn).

Na empatii a různých přístupech k problému je koneckonců založená celá environmentální výchova. Je proto potřeba zachovat si otevřenou mysl, mít cit a zbytečně „netlačit na pilu“. Berme děti do přírody a ukazujme její jedinečnost, chovejme se sami zodpovědně a tu a tam zařaďme nějakou environmentální hru nebo aktivitu. Protože i malý krůček směrem k lepšímu životu na Zemi má význam.

Zdroj a více info: Jak učit o klimatu (Jan Činčera)

Tirís