Jak udělat dobré fotky

Naučit se dobře fotit podle jednoho článku není možné. Stejně jako se člověk nenaučí plynně číst po přečtení jediné čítanky. Lze získat jen dobrý základ, který se bude rozvíjet tréninkem. Tento základ se vám zde pokusím předat.

Lidstvo udělalo v oblasti tvorby obrázků za poslední století ohromný pokrok. Od „mokrého fotografického procesu“, který od fotografa vyžadoval tahat s sebou na výlety mnoho lahviček chemikálií a stan z neprůsvitného plátna, přes černobílé zrcadlovky, které k obsluze potřebovaly komplexní znalost optiky a externí expozimetr, či přes barevné kompaktní automaty se foťák zdigitalizoval a každému nenápadně vkradl do kapsy schovaný na zadní straně mobilního telefonu. A stejně jako s rozšířením písma, bylo třeba rozšířit mezi lidi znalosti gramatické, je třeba pro plnohodnotné využití všudypřítomných fotoaparátů základní znalost fotograficko-estetická, aby se člověk z nevědomosti nedopouštěl chyb, které mají ve vyznění stejnou hodnotu, jako chyby gramatické. Vždyť co je obrázek jiného než forma komunikace, jiná forma jazyka. A tento jazyk má také své zákonitosti, stejně jako čeština. Každý z nás ho podvědomě ovládá, obdobně jako rozumí češtině, ale psát jím se musí teprve naučit.

Základní kategorie ve fotografii

Pro jednodušší pochopení je třeba rozlišit na fotografii dvě věci. Jednak, co a kde je na fotografii zachyceno. Rozmístění předmětů a jejich vzájemná souvztažnost se nazývá kompozice. Dále, jak je fotografie pořízená, jak moc světla se na ní dostalo. Způsob zachycení se nazývá expozice a je vlastní pouze pro fotografii.

Kompozice – estetická stránka fotografování

Kompozice je souvztažnost zachycených objektů. Netýká se jen fotografie, ale všech obrazů, soch a objektů v prostoru obecně. Pravidla kompozice vychází z estetiky, chápání krásy a harmonie. Základy jejich popisu můžeme vystopovat do starověkého Řecka a dále (což znamená, že se jedná o jazyk starší, než je čeština). Vychází z přírodních zákonů členění věcí (viz ulita loděnky, okvětní plátky květů atp.) a je spojnicí lidské komunikace s přírodou. Dále její zákony popsali učenci v renesanci a uplatňují je malíři, sochaři, architekti, filmaři a další umělci dodnes. Základem je zlatý řez. Jedná se o poměr (1:1,618…), který je pro lidské oko estetický. Proč přesně tomu tak je, nechme na matematicích, filosofech, psycholozích a sociolozích. Ostatně, pokud to někoho zajímá, vyhledejte si na internetu „zlatý řez“ a pusťte se do čtení. Pro nás je důležité, že funguje a jak ho zjednodušeně aplikovat. Zjednodušená aplikace se pro nás v případě fotky jmenuje pravidlo třetin a vypadá takto:

Tato mřížka je zpravidla k zobrazení přes náhledový monitor foťáků a fotografických aplikací telefonů. Když si ji zobrazíte, může být vodítkem pro vytvoření dobré fotografie. Stěžejní objekty scény (Místa, kam chcete na fotce směřovat pozornost diváka – oči, hlava postavy, okna domů atp.) je vhodné umístit právě do míst, kde se linie kříží, a rovné linie na fotografii (obzor, svislice stěn domů atp.) umístit podél čar.

Trčící značka z hlavy není elegantním módním doplňkem.

Pro obsah fotografie je nutné vybrat vhodný formát (tvar a velikost okrajů fotografie). Digitální fotografie primárně umožňují vybírat z formátů obdélníkových. (Nenechte se tím však svazovat, při experimentování můžete formát vytištěné fotografie nůžkami měnit do mnohoúhelníků a křivulí) Základní formáty jsou na šířku (landscape) a na výšku (portrait) a v poslední době hodně oblíbený čtverec. Každý formát je třeba volit tak, aby se focený objekt do daného prostoru vhodně vešel. (Pro továrnu s vysokým komínem není vhodný formát na šířku, protože bude zabráno mnoho okolí a továrna sama bude nevýrazná. Něco jiného je, pokud chcete obrázek továrny v krásném podzimním okolí, pak je jistě vhodnější využít formát na šířku.) Formát na šířku lépe odpovídá způsobu, jak člověk vidí své okolí. (Zorné pole člověka je situované na šířku, proto jsou filmy dnes točeny na širší formát, aby vyplnily celé zorné pole člověka.)

Pokud na fotce chybí hlavní objekt a nemá sdělení, je jen záznamem chaosu.

Na fotografii zpravidla rozeznáváme dva základní plány – pozadí a popředí. Na běžné fotce je žádoucí, aby pozadí nerušilo hlavní objekt zájmu ležící zpravidla v popředí. Pozadí by mělo být klidné, rozostřené a žádný jeho prvek by neměl narušovat celistvost objektu v popředí. (Třeba sloup nebo strom zdánlivě rostoucí fotografovanému z hlavy.)

Pokud je na fotce více objektů. Je třeba si rozmyslet, v jakém jsou vztahu mezi sebou. Který bude výraznější a který bude „doplňkový“. Mluvíme pak o hlavním a vedlejším objektu. Hlavní objekt by měl zabírat více místa a v ideálním případě by měl být v nějakém místě zlatého řezu.

Chlapec jistě někam jde, škoda, že nevíme kam.

Když fotíte pohybující se věci nebo lidi s obličejem, je vhodné, aby ve směru jejich pohybu nebo pohledu bylo na fotce místo. (Auto těsně u okraje fotky, za kterým je polovina fotky jen rozmazaný les působí jako by fotografovi zrovna mělo ze záběru vyjet. Naopak pokud bude mít rozmazaný les před sebou, bude vypadat, že někam míří.) Stejně tak ve směru pohledu člověka by mělo být na fotce dost místa.

Veškeré věci, které vyfotíte, budou mít perspektivu. Tím nechci říci, že by měly před sebou slibnou budoucnost, ale že se objekty na fotce budou chovat podle pravidel perspektivy. Klasický příklad asi znáte, stoupněte si nad rovné koleje a bude se vám zdát, že se někde v dálce spojují. Když budete mít štěstí a koleje povedou v lese s podobně vysokými stromy, uvidíte, že se stromy zmenšují a kdesi na konci mizí ve stejné tečce jako koleje. To je projev perspektivy. Všechny rovnoběžné hrany, se zdánlivě v nekonečnu střetávají. Jediné linie, u kterých tento jev nebude pozorovatelný, jsou obzor a svislé linie. Tedy ty, které jsou rovnoběžné s hranami obdélníkového formátu (svislé a vodorovné).

Co já vím, tak voda nemívá hladinu z kopce.

Pokud zakloníte fotoaparát tak, že se pokusíte do záběru dostat celý dům, který je nad vámi, jeho svislé hrany již nebudou rovnoběžné s hranami fotografie a budou se také zdánlivě blížit jedna druhé. Tento záběr zdola (vznikne třeba, i když si před člověka kleknete a zakloníte hlavu) se nazývá podhled. Používá se pro umocnění pocitu velikosti (zvláště ve filmech hrozivé záporné postavy bývají „brány“ z podhledu). Opak k podhledu je nadhled. Vznikne, když budete fotit dítě z výšky vašeho obličeje. Tyto záběry umocňují pocit malosti, odstrčenosti, bezmocnosti. Pokud fotíte člověka nebo zvíře a je to ve vašich silách (a nechcete z fotky vyvolat jeden z výše popsaných pocitů) doporučuji vždy mít foťák přibližně ve výšce jeho očí. (Zvláště při focení dětí se dostanete do „jejich světa“ a rázem se stanou na fotce aktérem a ne jen předmětem, na který se divák kouká z výšky.

Kus volného místa nad hlavou není to jediné, co tato fotka potřebuje.

Pokud fotíte člověka, je vždy vhodné záběr komponovat tak, aby hranou formátu nebyly „uříznuté“ končetiny v kloubech nebo v místech kde končí oblečení. Dále aby měl být nad hlavou kousek volného místa, ne však třetina fotky. 

Na závěr části o kompozici jedno doporučení. Nebojte se dát si chvíli na čas (když nefotíte zrovna běžecký závod), vybrat si místo odkud budete vaše objekty snímat. Nebuďte líní ukročit dopředu nebo dozadu či popojít kousek doleva, aby z fotky zmizel ten žlutý koš na plasty. Vyplatí se to. Získáte fotky čisté, hezké a výstižné. Nezapomeňte, že fotka je vždy jen výsekem reality a na vás je vybrat, který kus reality ukážete. Divák nepotřebuje vědět, že všude kolem byly hroudy blátivé břečky. On se chce rozplývat nad obrázkem té jediné sněženky, u které ještě kousek bílého sněhu zůstal.

Expozice – fyzikální stránka fotografování

Expozice je záležitost vztahující se výhradně k fotografii (a filmu). Vychází ze slova exponovat, tedy vystavit něčemu. Mluví o vystavení materiálu, který zachycuje světlo a tím „kreslí“ snímek, světlu. Představuje tedy zlomeček fyziky v praxi. Zařadil jsem expozici jako druhou až za kompozici proto, že dnes s pokročilými digitálními automaty její znalost již není tak důležitá jako znalost pravidel kompozice. Pokud můžete na svém fotoaparátu plně nastavovat jednotlivé prvky expozice, můžete s fotkou doslova kouzlit, ovšem na levných foťácích a mobilech to zpravidla možné není.

Na expozici, tedy množství světla, které dopadne na materiál (nebo dnes častěji čip) se podílí tyto prvky: Čas, Clona a Citlivost. Pokud jsou tyto prvky v rovnováze tak, že na čip dopadne optimální množství světla, mluvíme o vyvážené expozici. Pokud budeme měnit hodnoty jednotlivých prvků, můžeme zachovat vyvážení expozice a zároveň měnit určité vlastnosti výsledné fotografie. Pojďme se tedy na jednotlivé prvky podívat blíže.

Čas

je asi nejpředstavitelnějším prvkem expozice. Jedná se prostě o čas, po který světlo dopadá na čip (nebo fotografický materiál – film). Tento čas je vymezen otevřením závěrky nebo jen časem kdy dochází k digitálnímu odečítání hodnot na pixelech v čipu. Čas se udává v sekundách nebo jejich zlomcích. Všeobecně se časy kratší než 1/30s považují za udržitelné „z ruky“, pokud budete fotit delším časem, je třeba využít stativ nebo nějaké místo kde se pořádně zapřete. Čas má vliv na pohybovou neostrost na fotografii. Čím rychleji se focený předmět pohybuje, tím kratší čas je třeba k jeho ostrému vyfocení. Dlouhé časy jsou zpravidla automatem fotoaparátu dosazovány, pokud je málo světla. Pak je vhodné domluvit si součinnost s focenými lidmi. Je lepší říci „Chvilku se mi prosím nehýbejte.“ než mít rozmazanou fotku. Oni to dvě vteřiny vydrží, dřív se museli lidé při fotografování nehýbat i několik minut.

Citlivost

je hodnota, která udává míru citlivosti materiálu (nebo čipu) na světlo. Pokud budete fotit na film, je jeho citlivost daná a nelze ji měnit (koupíte si prostě film citlivější nebo méně citlivý). V případě čipu jde citlivost nastavit. Citlivost se udává v jednotkách ISO. Je tedy na místě otázka, proč by měl někdo chtít materiál méně citlivý. Je to prosté. Čím je materiál citlivější na světlo, tím více chyb při expozici vznikne. Tyto chyby se projevují na fotce takzvaným šumem. Jsou to pixely (v případě filmu obrazové body), které mají jinou barvu a jas, než by měly mít. Ta barva a jas jsou jen o trochu jiné, ale čím více těchto chybových míst je tím je fotka více „zrnitá“. Ve zkratce tedy menší citlivost méně šumu, větší citlivost, více šumu.

Clona

Je dnes u mobilů zpravidla nenastavitelná (takzvaně pevná). Jedná se o mechanizmus v objektivu, který zmenšuje množství světla, které jím prochází. (Obdobně jako funguje zornice v lidském oku.) Velikost clony se udává clonovým číslem. Čím větší toto číslo je, tím menší je díra ve cloně, a tím méně světla propustí. Světelnost udávaná u objektivů znamená nejmenší clonové číslo, které je možné nastavit. Clona má vliv na hloubku ostrosti (tu, která vznikne opticky, nikoliv na tu, kterou vytvoří digitálně software). Hloubka ostrosti určuje, jak široký prostor může být zaostřen. Podle velikosti clony tento prostor může být v řádu desítek centimetrů (tedy třeba ostré bude jen to, co je 50 – 70 cm od objektivu fotoaparátu) nebo i více než několik desítek metrů. Využití je prosté. Pokud chcete mít co nejrozostřenější pozadí (například u portrétu) je třeba nastavit co nejvíce otevřenou clonu (tedy co nejmenší clonové číslo) a naopak pokud chcete mít ostré popředí i pozadí je vhodné mít clonové číslo větší (menší díru clony).

Další neméně důležitou součástí exponování fotky je vyvážení bílé. Lidské oko, nebo ještě lépe řečeno lidský mozek kompenzuje barevnost věcí, které vidí. V průběhu dne se mění barva světla ze slunce a další zdroje světla (oheň, žárovky atp.) mají různou teplotu bílého světla. To znamená, že jejích světlo se nám jeví jako více žluté nebo více modré. Nebudu vysvětlovat, proč to tak je, jen upozorním na to, že je třeba brát tento jev v potaz a nezapomenout nastavit vyvážení bílé, či zavčasu zkontrolovat, že automat funguje správně. Pokud jsou fotky výrazně oranžové nebo příliš modré. Bílé stěny nejsou bílé, ale mají nádech do žluta nebo modra, je právě vyvážení bílé špatně nastaveno a automat nejspíše selhal, tudíž je nutné tento nedostatek vykompenzovat ručním nastavením. Většina fotoaparátů má v nastavení žárovky, zářivky, slunce a mraky ve více možnostech. Nezbývá, než se rozhlédnout a zamyslet, co svítí nejvíce, a vyzkoušet, kdy bude výsledná fotka vypadat nejlépe. Profesionální nastavení, které se provádí pomocí středně šedé tabulky, tady vůbec nebudu zmiňovat.

A poslední poznámka kolem expozice bude k blesku. Blesk se může hodit, pokud máte málo světla, ale je nutné si uvědomit, že blesk není světlem přirozeným. Tím nemyslím barvou (viz výše) ale směrem, kterým osvítí scénu. Většina světla běžně jde z více zdrojů a tím zjemní stíny, zvláště světlo odrážené od stěn a rozptýlené (takzvané měkké) dělá stíny pozvolné a jemné, které neruší fotografii. Pokud ovšem fotíte s bleskem, který svítí přímo na fotografovaný objekt, je vysoké riziko ostrého tmavého stínu za ním a v obličeji. Tento nepěkný a nepřirozený stín se dá odstranit pomocí nastavitelného blesku, pokud ho stočíte směrem na strop a využijete tudíž strop jako odraznou plochu. Dále se dá k externím bleskům přidat odrazná kartička, která udělá podobnou práci. Přímý ostrý blesk zpravidla netvoří dobré snímky a je vhodné se ho (pokud je jiná možnost) vyvarovat.

Povzbuzení na závěr

Věřím, že se vám po přečtení těchto řádků musí fotografování jevit jako nanejvýše složitá záležitost, ale je to s ním jako s řízením auta, také musíte vnímat spoustu věcí najednou, aby vše dopadlo správně, ovšem po nějaké době vám to ani nepřijde a budete dělat spoustu věcí automaticky. Doporučuji zaměřit se nejdříve na kompozici, dnešní automaty toho mnoho udělají za vás. A s expozicí si hrát, až budete chtít docílit nějakého speciálního výsledku.

Na závěr tedy jen nezapomeňte že „Trénink dělá mistra“.

Radovan