Jak jsme restartovali deskové hry

Když se řekne 72 hodin, neznamená to zdaleka jen akci, kdy se uklízejí odpadky v lese. Za roky, kdy se pionýři do 72 hodin zapojují, připravili už řadu zajímavých různorodých a nesporně prospěšných aktivit. Jako inspiraci z letošního ročníku vám nabízíme nápad, který uskutečnili členové Pionýrské skupiny Za vodou z Josefova.

Pokaždé, když přihlašujeme naši Pionýrskou skupinu Za Vodou do celostátního projektu 72 hodin, se pokoušíme vymyslet něco velmi originálního, co by děti i vedoucí maximálně obohatilo a někam posunulo. Nejinak tomu bylo i letos… Nápad vznikl před několika týdny, kdy jsme uklízeli klubovnu před začátkem nového školního roku. Poslední dobou se nám zde nashromáždilo větší množství her, které jsme již ale nehráli. A tak vznikl nápad darovat hry někomu potřebnému. Po poradě s vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví z MÚ v Jaroměři, naší dobrou známou :), bylo jasno. Oslovili jsme Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které se nachází v Ozdravovně Les Království, a nabídli jsme jim, že jim hry nejenom přivezeme a předáme, ale že si s jejich dětmi také ještě zahrajeme, hry je naučíme a navíc pro ně připravíme další program. Slovo dalo slovo a my jsme v sobotu 12. října ráno čekali na josefovském náměstí na objednaný autobus. Sešlo se nás 24 dětí a vedoucích. Počasí bylo přímo pohádkové a za necelou půlhodinu jsme již vystupovali před branami ozdravovny. Věděli jsme, že se zde nacházejí děti, o které se rodiče nechtějí, nemohou nebo prostě neumí starat, ale ve skutečnosti jsme nikdo nevěděli, co nás uvnitř čeká. Po příchodu dovnitř jsme se trošku oťukávali, ale za chvilku již nebyla znát nervozita ani na jedné straně. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, jedna zůstala u dětí předškolního věku, které byly velmi kontaktní, a druhá šla za dětmi školními. Učili jsme je pravidla dovezených deskových her, učili jsme je uzlovat, zkoušeli jsme psychomotorický padák a nakonec jsme vyrazili na venkovní hřiště. Zde jsme si všichni dohromady zahráli liščí ocásky a běhací člověče, nezlob se. Vyhrazený čas neskutečně rychle utekl a ještě dlouho potom nás hřál v dlaních dotek malých dětských ruček, které se nechtěly jen tak pustit, a na prsou jsme cítili nespočetná objetí. Bylo to silné, dojemné a neskutečně smutné. Ale jedno je jisté: MĚLO TO SMYSL!!! Cestou zpátky nás autobus vysadil před dvorskou ZOO a my jsme zbytek dne strávili mezi jejími obyvateli. Určitě to nebyla naše poslední návštěva ozdravovny, to víme jistě. Díky všem, kteří se zúčastnili a kteří neváhali pomoci, obejmout, rozesmát…

Ivana Vejvodová