I slova mohou zraňovat

V zářijové Mozaice jsem vysvětlila, co je škatulkování a jaká jsou jeho rizika. Předsudky projevujeme a předáváme mimo jiné tím, jak o různých skupinách lidí mluvíme. Jazyk odráží naši společnost a rozložení moci v ní. Také ale zpětně ovlivňuje naše myšlení, a tím realitu spoluutváří. Proto chci upozornit na některé časté předsudky v jazyce a na to, jak se jim vyhnout.

Nálepky, tedy označení skupin osob, vyzdvihují jedinou vlastnost nad všechny ostatní. Často jsou emocionálně zabarvené a spojujeme si s nimi stereotypní představy. Například označení „feťačka“, „vozíčkářka“, „cikán“, „anorektička“ vyvolávají spíš negativní či lítostivé pocity a mohou lidi stigmatizovat. Abychom nešířili předsudky, je dobré používat nálepky jen v situacích, kdy je to relevantní a účelné. Většinou stačí omezit se na prostý popis skutečnosti, aniž bychom dávali najevo, že je někdo ze své podstaty špatný nebo „nenormální“. Dítě, které koktá, má vadu řeči, není „postižené“. Na ulici vidíme člověka, který vybírá věci z popelnice (možná nemá co jíst a možná bojuje proti plýtvání), a ne „bezďáka“.

Vyčleňování a znevýhodňování určitých skupin lidí zpravidla jde ruku v ruce se slovním násilím. Může jít o úmyslné urážky, ale i o zdánlivě neškodné komentáře. „Mluvíš perfektně česky!“ může být pochvala. Ale když jste cizinec narozený v Česku, a přesto vám to lidé říkají denně, stává se z toho otravné upozorňování na vaši jinakost. Místo „Na holku hraješ dobře fotbal!“ úplně stačí říct „Jsi dobrá ve fotbale!“. A otázky typu „Kdy jsi zjistil, že jsi gay?“ je lepší si odpustit, pokud se zrovna neptáme všech, kdy si uvědomili svoji sexuální orientaci. Problematický je i druhý extrém, tedy záměrné přehlížení charakteristiky, která může být důležitou součástí identity člověka („Ani mi nepřijde, že jsi Romka.“).

Zní to složitě? Bojíte se, že už nebudete moct vůbec mluvit s lidmi? Všichni se učíme a děláme chyby. Ptejme se druhých, jaké označení preferují. Když řekneme něco necitlivého, omluvme se. Vyhněme se nepodloženým předpokladům a hodnocením. Stačí obyčejný lidský přístup a řídit se Ideály Pionýra jako Poznání a Přátelství, které už máme v krvi.

Otázky k zamyšlení:

  • S jakými nepříjemnými poznámkami se setkáváte vy osobně nebo děti v oddíle?
  • Na jaké předsudky ve vyjadřování si příště chcete dát pozor?

Bára Nechanická