Holka nebo kluk, je to vážně fuk?

Společná výchova chlapců a dívek je odedávna základním kamenem a cílem při práci s dětmi v Pionýru a málokdo je asi přesvědčen, že by to mělo být jinak. Jenže co když si samy děti řeknou, že už s opačným pohlavím schůzky nechtějí, protože mají zcela jinou představu o programu?

Jeden příklad za všechny. Před mnoha lety jsme těsně po sobě založili dvě nové družinky (oddíly), do kterých chodilo přibližně stejné množství chlapců i dívek ve věku od 6 do 8 let, společně hráli fotbal i vybíjenou, stejně jako vyráběli, učili se a jezdili na výpravy. Vždy jsme děti vedli k participaci, už od útlého věku se podílely na rozhodování o tom, co se bude dít a kam pojedeme, a jejich názory jsme nebrali na lehkou váhu. Možná proto nás zaskočilo, když okolo jedenácti let přišly holky s tím, že vybíjená už je nebaví a že chtějí vařit a hrát jiné hry, než které baví kluky, a naopak, a my moc nevěděli, jak na to zareagovat. Chvíli jsme se jim snažili vytvářet více členěný program, aby si každý našel to své, ale všichni jsme cítili, že už to není ono. A tak jsme si všichni sedli a řešili, co s tím.  Výstupem bylo rozdělení družin na dívky a chlapce – tedy to, co si děti přály. Ze dvou smíšených družin tak vznikla jedna dívčí a jedna chlapecká. Na schůzkách měly program, který jim vyhovoval, a zároveň na většinu výprav a tábory jezdily společně. Takto družiny fungovaly několik let, naprostá většina dětí byla nadmíru spokojena a my jen netrpělivě čekali, co bude dál. Přeci jen nám nebylo úplně po chuti, že by do instruktorů přišli dospívající, kteří se budou před sebou stydět, a bude pro ně těžké spolu komunikovat. Naše obavy ale byly úplně zbytečné, protože kolem 15 let si „děti“ samy řekly, že rozdělený program už není pro ně, a do kolektivu vedoucích o chvíli později vstupovaly opět jako jedna parta, která na sebe dodnes nedá dopustit, a ve které vznikl v dospělosti nejeden pár. 🙂

Ne vždy je ovšem následné spojování jak vystřižené z románu, v další generaci, která se obdobně rozdělila, byl návrat do smíšené družiny problematičtější. Ale i zde se nakonec holky a kluci skamarádili, byť to trvalo déle. A benefity ve formě toho, že zůstali v oddíle a dnes vedou mladší děti, tyhle drobné problémy snadno předčily.

Jistě tohle není univerzální návod pro všechny, každý oddíl má nastavená pravidla jinak a jak si všímáme, i každá naše „generace“ má jiné vize a požadavky. Nám se ale tento systém osvědčil a klidně bychom jej znovu zavedli, pokud by s tím děti přišly. Možná, že se jim nedostalo všeho, co by pro ně bylo v onom věku správné, ale pro nás vždy byla a je priorita toho, aby děti měly možnost ovlivňovat věci, co se jich dotýkají, aby se učily zodpovědnosti a hlavně – aby je to v oddíle bavilo. Protože bez jejich patřičného nadšení pro věc bychom jen stěží mohli být životaschopný oddíl. 🙂

A co na rozdělenou výchovu říkají sami její účastníci, dnes vedoucí Severky?

Ondra: Nevím jak u holek, ale mě to přišlo fajn. Měli jsme více programu pro kluky, který by většinu holek nebavil. Například jsme měli celoročku dračák, hráli jsme hodně fotbal nebo kontaktní hry. Jako nevýhodu bych bral, že jsme všichni bez dívčího elementu trochu zvlčeli. Jinak jsme se ale na společných akcích bavili pořád, vlastně víc než před rozdělením na kluky a holky. Akorát jsme občas netáhli za jeden provaz. To se ale změnilo po následném spojení do jedné družiny, kdy jsme měli zase společné cíle.

Maka: Rozdělit jsme se chtěli hlavně asi z důvodu, že jsme byli ve věku, kdy jsme moc neuznávali druhé pohlaví a všechno, co dělali kluci, nám přišlo trapné. A to stejné si mysleli kluci o nás, takže jsme se shodli na tom, že bude lepší, když se rozdělíme. Každá družinka hrála hry, které jim vyhovují. Takže holky třeba vařily a kluci hráli sportovní hry a podobně. Líbilo se mi to, hlavně asi z důvodu, že jsme se všichni shodli na tom, co chceme hrát, a všechny nás to bavilo. Později, jak jsme začali být starší, tak nám ale postupně začalo docházet, že nám trošku chybí mužský element. A hlavně protože jsme byli rozdělení, tak jsme spolu nedokázali moc komunikovat. Ale k tomu nám zase dopomohly výpravy, které byly určené jen pro nás, například Extréme (zážitkový outdoorový víkend pro 13+. pozn. red.).

Tirís