Dril pro pár medailí

aneb ani při sportu se nesmí nic přehánět

„Výš ty nohy! Neflákej se! Ty už se jdeš zase napít? Kde máš špičky? Ty sis je zapomněla? Běž si udělat třicet sedů lehů a pak se k nám připoj.“ I po čtrnácti letech, co jsem skončila s moderní gymnastikou, mi tyhle věty stále znějí v uších. Dril, který jsme já a spousta dalších holek dennodenně zažívaly, mi dnes přijde naprosto absurdní, v sedmi letech jsem ho ale brala jako běžnou součást sportování. „Chceš to někam dotáhnout? Tak musíš makat!“ Slýchávala jsem od trenérek. Jenže realita ukazovala, že hranice mezi motivací k většímu výkonu a fyzickým i psychickým terorem je velmi tenká.

S moderní gymnastikou jsem začala asi v pěti letech, odkoukala jsem to od starší sestry a cvičení mě bavilo. Těšila jsem se na závody, kde vládla pohodová atmosféra a dívky cvičily s úsměvem na rtech a v nazdobených trikotech. Jenže postupem času jsem přišla na to, že ten úsměv vůbec není přirozený a za ohebností se skrývá pláč gymnastek a řev trenérek… V sedmi letech jsem už trénovala čtyřikrát týdně, včetně hodiny baletu, která začínala v sedm ráno. V devíti jsem už jezdila na mezinárodní závody, všechny prázdniny trávila na soustředěních, kde jsme cvičily i osm hodin denně, nesměly jsme si přidávat jídla, abychom nepřibraly, a komu našly trenérky ve věcech sladkosti, ten byl nemilosrdně potrestán posilováním navíc.

Obecně se u nás všechno hodně hlídalo. Váha, vhodné oblečení, chození na čas, kvalita drdolu na hlavě… Všechno muselo být perfektní a sedět podle tabulek, jinak bylo zle. Komu něco nešlo, tomu trenérka pomohla – při šňůrách si na něj sedla, jiné cviky nechala dívku trénovat tak dlouho, dokud se je nenaučila. A nedej bože, když se při tréninku chtěla gymnastka napít nebo jít na záchod. To všechno kvůli pár minutám na place a pár medailím.

Brzy se proto stalo to, co bylo nevyhnutelné. V devíti letech moje máma nasupeně vtrhla do kanceláře trenérky s tím, že končíme. My se sestrou stály za jejími zády, třepaly se hrůzou a neobměkčil nás ani medový hlas trenérky, která najednou otočila. My ale znaly realitu, která se odehrávala za zdmi tělocvičny bez dohledu rodičů.

Postupně po nás skončila i většina ostatních dívek, se kterými jsme cvičily. Některé jen se šrámy na duši, jiné i se zdravotními problémy. Od té doby jsem se už pořádně k žádnému sportu nedostala, jakmile někde začal podobný dril, utíkala jsem pryč. Navíc jsem byla zvyklá soutěžit, a když jsem nebyla dost dobrá, nebavilo mě to. Ještě po čtrnácti letech si stále musím u běhu připomínat, že ho dělám pro radost. Věřím ale, že tuhle kapitolu života překonám dřív, než medaile schované ve skříni zmizí pod nánosem prachu.

Tirís

Co na to sportovní psycholog?

Na téma přiměřenosti i volby vhodných pohybových aktivit jsme se zeptali psychologa a lektora Milana Studničky, který se zabývá mimo jiné problematikou sportování u malých dětí a je spoluautorem knihy Každá bolest má svou příčinu.

Jaké sporty jsou podle vás pro děti nejvhodnější?
U kluků jsou ideální úpolové (bojové, pozn. red.) sporty, třeba řecko-římský zápas nebo judo, protože tyto sporty mají skvěle zvládnutou didaktiku gymnastiky, kluci jsou díky nim obratní a nebojí se konfliktu, což se jim v životě může hodit. A z mojí zkušenosti jsou v těchto sportech velmi přirozené autority a trenéři bývají více v klidu, na rozdíl od fotbalu a dalších sportů, kde mnozí trenéři řvou po dětech a „honí si svoje ego“. Samozřejmě se ale najdou i výjimky. Obecně je ale pro všechny malé děti daleko lepší, když sportují s rodiči, chodí na kolo, do přírody, běhat a plavat. Takový všeobecný gymnasticko-atletický rozvoj je absolutní základ.

Podle čeho by měl rodič vybírat sport?
Na co si dát pozor v raném dětství, je, aby trenér nebyl příliš výkonnostně založený. Trenér, který bude tlačit děti do specializace a velkého výkonu už v raném dětství, který je nevrlý a křičí na ně, když jim něco nejde, jim může vzít radost ze sportu. Takoví trenéři jsou jedním z důvodů, proč děti v pubertě masově přestávají sportovat, což je obrovská škoda. Hodně ale zdůrazňuji, ať rodiče berou dítě ven a nezbavují se zodpovědnosti, vždyť kotoul ho naučíme klidně i sami.

Občas se jako vedoucí potýkáme s tím, že dítě odmítá hrát nějaký sport. Jak je podle vás nejlepší k takovému dítěti přistupovat?
Ono je strašně těžké, když dítě nemá zdravý základ z rodiny, jde do nějaké organizované skupiny a takto se sekne. Zdravě se vyvíjející dítě by mělo mít radost z jakékoliv aktivity, ale pokud je například doma tlak na výkon, tak dítě a priori může odmítat dělat nové věci, protože má strach, že by selhalo. Děti často svým přezíráním a zesměšňováním sportovních aktivit vlastně skrývají svůj strach, že by nebyly dost dobré. Takže tento problém velmi často souvisí s nízkým sebevědomím dítěte, protože vyrůstalo v prostředí, které je zaměřené na výkon.