Dobré mravy a nemravy

Naše právní kultura je písemně vyjádřenou zkušeností nabytou jak z chování lidí (například internetové obchody začaly fungovat, aniž byly v zákoně předvídány), tak ze zkušeností, jak moc „dobře“ fungovaly zákony předchozí.

Občanský zákoník tak např. upravuje ty nejčastější typy chování (např. smlouvu kupní, o dílo apod.), ovšem staletí zkušenosti nás naučila, že ne úplně vše lze literou zákona vyjádřit, a např. občanský zákoník umožňuje uzavřít i smlouvu, která není v zákoně definována, a říká, jak to udělat, aby byla platná.

Právo má být minimální mírou slušnosti. Kdyby se k sobě lidé chovali vždy slušně, například trestní zákoník by byl vlastně zbytečný. Minimální míra ale nestačí, a proto musí zákony obsahovat tzv. korektiv pro situaci, která by byla dle práva OK, ale jeví se jako nespravedlivá nebo nerozumná. Korektivem je pojem „dobrých mravů“[1]; slovy Nejvyššího soudu „měřítko etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání“.

Tím je nastolen požadavek, abychom se chovali poctivě, slušně a přiměřeně konkrétní situaci. Porušení pravidla zachovávat dobré mravy může mít za následek nejenom neplatnost smlouvy, ale i odpovědnost za škodu (!). Tak by jako neplatné bylo nepochybně posouzeno získání podpisu na smlouvě zneužitím časové tísně nebo toho, že dotyčný nemá brýle, aby si přečetl drobný text. Pionýři ale dobré mravy dodržují – mají to ve stanovách, jsou slušní, ohleduplní, poctiví a čestní. Takže to berte jako připomenutí či návod, jak se bránit, nebo námět k malé duchovní inventuře. 🙂

Michal


[1] objevily již ve starém Římě a jsou jakousi ideou, ke které by právo mělo směřovat.