Děkujeme hrdinům pandemie

Většina z nás se ještě ani nevzpamatovala z nových událostí, oni už ale stáli v první linii, šili, vařili nebo doučovali. Hrdinové epidemie jsou i mezi námi a je jich tolik, že jejich příběhy by vydaly na celý speciál – proto celou řadu dalších skvělých hrdinů najdete na webu Mozaiky. Jejich zkušenosti, hodnoty a postoje jsou natolik inspirativní, že rozhodně stojí za přečtení.

Petra Zavadilová: Hlavu vzhůru, nepropadat panice a vydržet

Pracuje, šije roušky, vaří desinfekci a stará se o rodinu. Aby vše stíhala, chodí spát ve dvě v noci a od rána už je zase na nohou. Spolu s dalšími dobrovolníky už ušili přes 1200 roušek a další je ještě čekají. „Neumím stát a jen se koukat,“ přiznává skupinářka a organizátorka mnoha akcí nejen na domovské PS Beroun-Závodí Petra.

Co tě přimělo k pomoci a co se ti tehdy na začátku honilo hlavou?
Ono to tak nějak přišlo samo, nejdříve nebyla k sehnání desinfekce na plochy a ruce, tak jsme ji v práci (DDM) v chemické laboratoři „uvařili“. Bylo štěstí, že jsme v jedové skříňce měli vše, co bylo potřeba. Něco jsme si nechali a zbytek rozdali potřebným. No a pak byly potřeba roušky, a tak jsem nechala kolegy vytahat látky a šicí stroje, které využíváme na kroužcích a seminářích. Látek jsme sice měli dost, ale ne tolik, aby to pokrylo potřebu, a tak se mi ještě povedlo včas něco koupit. Šití šlo ale pomalu, tak jsem obtelefonovala členy pionýrské skupiny a pár šikovných rodičů od našich dětí a začali jsme stříhat a šít ve velkém, jenže skoro došla látka. Pak přišla nabídka od ústředí, že je k dispozici plátno s pionýrským vzorem. Hned jsem si telefonovala s Martinem Bělohlávkem a dostali jsme celou šedesáti metrovou roli. Další látky a stroje jsme posbírali po kamarádech a pak ještě z projektu nadace ČEZ nakoupili. Zase bylo z čeho šít a všem těm naším seniorům a dětem se to moc líbilo. Na nějaké velké pocity jsem neměla moc času, ale je skvělé, jak se všichni zapojili a chtěli pomoci.

Co přesně je náplní tvé pomoci, co tvoříš?
Vařili jsme desinfekci a já hlavně šiji roušky – už se mi povedlo zničit oba mé šicí stroje, ale šikovní pan Vietnamec mi je oba postupně opravil. Vzhledem k tomu, že přes den normálně pracuji, tak mi moc jiného času na pomoc nezbývá, ale stále šiji, i když teď již méně.  

Jak vypadá tvůj denní režim v této době?
No mě se moc režim nezměnil: od 7:30 do 16 vykonávám svou práci. Změna je, že pracujeme z domova, a tak musím řešit, aby zaměstnanci měli dostatek podkladů pro plnění úkolů a správně rozdělenou práci. Jelikož nemáme děti v kroužcích, tak alespoň plánujeme a připravujeme nový školní rok. Poté řeším pionýrské záležitosti – rušení akcí, komunikaci se členy, přesuny rezervací táborové základny Čimelice, plánování nějaké brigády… Do toho šití roušek a starost o rodiče, které jsem si z bytu přivezla k sobě domů, do domku se zahradou. Abych to všechno stíhala, chodím spát okolo druhé v noci.
V toto chvíli jsem již ušila více než 1200 roušek, ale mám štěstí – další mi vozí nastřihané tvary, mamča mi to různě špendlí, protahuje tkalouny a pak hotové roušky zase další lidé odvážejí a dávají potřebným. Je to docela kolotoč. Ještě, že dítě už mám dost staré a osamostatněné, protože ještě se s nějakým tím drobkem učit, tak to už bych asi nedala. 

Co pro tebe znamená pomoc?
Pro mě slovo pomoc celoživotně má důležitou úlohu. Neumím stát a jen se koukat, vždy se aktivně zapojuji a pomáhám, kdekoli a kdykoli, ale to by asi mohli říci všichni, co mě znají. Od čtrnácti let pracuji jako dobrovolník v Pionýru, pomáhám dětem k aktivnímu využívání volného času, pomáhám při akcích, povodních, sousedům a kamarádům a nedovedu si představit, že by to bylo jinak. Takže teď to byla zase samozřejmost. 

Co tě motivuje a co je pro tebe motorem nevzdat to?
Já jsem palice umíněná a nikdy jsem nic nevzdala, takže ani teď to nevzdám. J Normálně mě dobíjí děti, jejich smích a radost, ale teď, když je moc nevidím, mi stačí sednout si na terasu dát si kávu, koukat na les a Berounku a mohu jet dál. Drží mě to, že zase bude lépe a s těmi mrňousky se potkám, až to přejde. Hlavu vzhůru, nepropadat panice a vydržet. Ta potvora nás přeci nedostane. 🙂

Milan Mikin Appel – Sestry a doktoři nám brali štíty pod rukama

Kde se pomáhá, tam je Mikin. Emeritní ředitel brněnského Střediska volného času Lužánky a vedoucí pionýrského tábornického oddílu Vlčata od prvních dní nabízel svoji ruku k dílu – šil roušky, rozvážel materiál na šití, svážel roušky, tiskl štíty na 3D tiskárně. U ochranných štítů nakonec zůstal a už několikátý týden je rozváží po republice.

Co tě přimělo k pomoci a čemu se věnuješ?
Ze začátku mi přišlo, že humbuk kolem koronaviru je přehnaný a moc jsem to nechápal. Na rozdíl od mého syna, který v té době už měl v IT firmě dávno home office a zákaz jezdit MHD. To on mi řekl, že bych se mohl vyfotit v roušce na profilovku na Facebooku, abych šel příkladem. A tou rouškou, když ještě nebyla povinná, to vlastně začalo.
Když nám zavřeli Lužánky, pustili jsme se, tak jako půlka republiky, do šití roušek. Hned po prvním dnu jsem zjistil, že sice není těžké ušít roušku, ale že na to nemám trpělivost. Tak jsem se nabídl kamarádkám z Šijeme roušky v Brně a vozil jsem z Husy (brněnské divadlo Husa na provázku, které jako jedno z prvních rozjelo hromadné šití roušek, pozn. red.) brněnským doma šijícím švadlenkám látky a od nich zpátky ušité roušky. To bylo fajn, ale bylo nás víc řidičů, než práce.
Pak jsem jednou vezl synka s jeho přítelkyní do FabLabu (sdílená dílna, pozn. red.) tisknout na 3D tiskárnách obličejové štíty. Mezi řečí se ukázalo, že tady by dalšího kurýra uživili a tak už třetí týden jezdím po Brně a po okolí a rozvážím super obličejové, s láskou vytištěné štíty. A když přes Velikonoce nebyli lidi, stoupl jsem si na večerní směnu k laseru a vyřezával a vyřezával.

Proč pomáháš? Myslíš, že tě v tom nějak ovlivnil Pionýr?
Necítím se jako hrdina, naopak. Přišlo mi úžasné, kolik lidí se od úplného počátku pustilo do vymýšlení, jak si navzájem pomoci. Spíš mi chvilku trvalo, než jsem si to pravé pro sebe našel já. Teď je to paráda. Vlastně slízávám smetánku za holky a kluky, co doma nebo ve FabLabu tisknou, řežou, kompletují, sterilizují. Já to pak naložím do auta, zavezu do špitálu, charity, domova pro seniory, strážníkům, prodavačkám a oni mi děkují. Teď už jezdím i mimo náš kraj, a protože při zpáteční cestě není kam spěchat, kochám se krajinou a tu a tam si cestou odlovím kešku. Nádhera!
S Pionýrem má pomoc sice přímo nesouvisí, ale překvapilo mne třeba zrovna v tom FabLabu, kolik se kolem těch štítů motá pionýrů. Vlastně to žádné překvapení není. Je logické, že lidi zvyklí dělat něco pro druhé za normálních okolností, si svoji parketu najdou i v době krize. A neřeší, že je to práce zadarmo. To spíš překvapuje některé naše klienty – diví se, že za ty ochranné pomůcky nemusí platit a že by mi aspoň přispěli na naftu. Ale my nejsme fabrika, nechceme se tím živit, nechceme se zdržovat placením, účetnictvím. A děláme to z vděčnosti zdravotníkům, z radosti a pro radost. Stejně jako za normálních okolností schůzky, výpravy a tábory. Takže takhle to vlastně tu mou práci v Pionýru připomíná.
Překvapilo mne, že jsme ty štíty zadarmo vozili po stovkách třeba na urgentní příjmy nemocnic, na JIPky a podobně a sestry a doktoři nám to obrazně řečeno brali pod rukama. Fakt jsem ten první týden měl intenzívní pocit, že žiju v jiným světě, než v tom, o kterém byly vládní tiskovky v televizi. Pak se ukázalo, že stačí přestat sledovat zprávy a kochat se krajinou. I teď mne občas přepadne pochybnost, když si u nás štíty zadarmo objedná kancelář senátora, ale stačí, když mi kolega řekne: „Nesuď, nevíš, jeď!“ Dá se říct, že mne celá tahle koronavirová epizoda naučila pokoře a vnitřnímu klidu a míru. Což se může k důchodu hodit.

Karolína Vaclachová – Můžeme se toho hodně naučit, stačí být pozitivní

Svoji pomocnou ruku nabídla Karolína v tom, co je jí nejbližší. Jako studentka pedagogické fakulty v Olomouci a oddílová vedoucí PS Dr. Mirko Očadlíka v Holešově se rozhodla hlídat a doučovat děti, několikrát týdně ale chodí i nakupovat seniorům.

Co tě přimělo k pomoci a co se ti tehdy na začátku honilo hlavou?
Když jsme se ve škole dozvěděli o nouzovém stavu kvůli koronaviru, začala jsem přemýšlet, jak bych v této situaci mohla být prospěšná. Hned ten den jsem zatelefonovala do místního centra pro seniory.

Co přesně je náplní tvé pomoci?
Doučuji děti zdravotních sester z centra pro seniory a také několik dětí hlídám. Zvolila jsem si právě tento způsob pomoci, protože jsem studentka pedagogické fakulty a mám k dětem blízko.

Jak vypadá tvůj režim v době pomoci?
Většinou dopoledne si dělám potřebné věci ke studiu, poté se připravuji na doučování. Docházím do klubovny, kde doučování probíhá. Také většinou třikrát týdně nakupuji potraviny seniorům v mém okolí. 

Co pro tebe znamená pomoc? Ovlivnil tě nějak Pionýr?
Myslím, že určitě. Z různých akcí pořádaných Pionýrem a také hlavně díky letním táborům či víkendovkám jsem zvyklá pomáhat a přijde mi to úplně normální. Je důležité umět pomoci lidem slabším, starším nebo dětem – zkrátka těm, kdo pomoc potřebují.

Co tě motivuje, co je pro tebe motorem nevzdat to a pokračovat dál?
Tak zaprvé, doučování mě moc baví. Jsem zvyklá stále něco dělat, takže to vůbec neberu negativně. V této době se toho můžeme neskutečně moc naučit, stačí být jen pozitivní a dívat se kolem sebe. Vždyť kdy jindy budeme mít tolik času než právě teď? Jinak ráda chodím do lesa a do přírody, kde se energie dobíjí sama. 🙂

Jiří Habán: V nemocnici prostě jedeme dál, musíme

Student třetího ročníku všeobecného lékařství Jirka z tábornického oddílu Vlčata v Brně o pomoci ani dlouze uvažovat nemusel a jako medik brzy začal pomáhat tam, kde bylo potřeba. I když procházka růžovým sadem to prý rozhodně nebyla.

Co tě přimělo k pomoci a co se ti tehdy na začátku honilo hlavou?
Jako medik jsem měl situaci asi jednodušší, prostě jsem to bral jako samozřejmost, že půjdu nějak pomoct. Fakulta nám navíc vyšla hodně vstříc; hned, jak se začala situace přiostřovat, začaly se vytvářet seznamy dobrovolníků z Lékařské fakulty a probíhala intenzivní komunikace s nemocnicemi o tom, kde jsme vlastně potřeba. Byl to trochu skok do neznáma, nevěděli jsme, kam půjdeme a co tam budeme dělat. Nakonec jsme dostali „umístěnku“ v Ivančicích.

Jak tvá pomoc v nemocnici probíhá?
Ze začátku nás zapojili u vstupního filtru. Měřili jsme přicházejícím teploty a filtrovali, koho do nemocnice pustíme a koho ne. Když se v nemocnici zřídilo nově infekční oddělení, nastoupili jsme tam jako sanitáři. To znamená, že jsme hlavně pomáhali sestrám, uklízeli na oddělení a podobně. Na infekčním oddělení se musí třikrát denně utírat všechny povrchy desinfekcí a to nějakou dobu zabere.
Nejhorší na tom všem bylo, že nikdo moc nevěděl, jak na tu situaci má reagovat. Bylo v tom hodně nejistoty pro všechny strany a bylo to vysilující… Primář nosil skříně, prostě chaos. Ale nějak se to postupně dávalo dohromady, a přestože tam byly i hodně vypjaté chvíle, třeba debaty o tom, jak budeme nakládat s ochrannými pomůckami, nakonec se to nějak zvládalo.

Jak vypadá tvůj aktuální režim?
Naše směny mají 12 hodin a běží ve čtyřdenních cyklech. To znamená, že máme denní službu, druhý den noční a potom dva dny volno. Během směny jsme několikrát šli do infekční zóny, kde jsme tři až čtyři hodiny dekontaminovali povrchy, ochranné pomůcky a šli zase ven, jelikož déle v overalech a respirátorech člověk moc nevydrží. Zvládat se to celkem dalo, ale na povinnosti do školy, kterých taky není málo, už moc energie nezbývalo. Situaci mi ještě komplikovalo to, že jsem musel více jak hodinu dojíždět.

Co tě motivuje, co je pro tebe motorem nevzdat to a pokračovat dál? Jak si „dobíjíš baterky“ v této těžké době? 
Práce je samozřejmě celkem náročná a musím říct, že než jsem se dostal do karantény, měl jsem celkem už dost. Ale člověk prostě jede dál, protože musí. Já si třeba baterky dobíjel hodně venku, když to šlo. Ale určitě mně i všem ostatním zdravotníkům hodně pomohlo, když jsme viděli, že si lidi váží toho, co děláme. Drobnosti jako buchta tam fakt udělají radost. Jednou jsme dostali oběd z restaurace, jindy se na plotu nemocnice objevil děkovný transparent. Mně osobně tyhle věci udělaly hodně radost a myslím, že ostatním taky.

Pavel Greiner – Když uvařím pro sebe, nabídnu i dalšímu

Každá pomoc se počítá. I když jen uvaříte o porci navíc a nabídnete ji někomu, kdo ji potřebuje. To je ve zkratce filozofie Pavla Greinera, hlavního vedoucího Letního tábora Ledňáček na Příbramsku a majitele autoškoly v Praze, jehož výzva „Opeč buřta a pomoz dalším,“ už pomohla nasytit nejednoho zdravotníka či seniora.

Co tě přimělo k pomoci a čemu se přesně věnuješ?
Byl jsem hodně špatný z toho, jak lidé vykupují regály a množí si doma zbytečně zásoby, a věděl jsem, že teď je potřeba pomoct a ukázat, že pionýři také pomáhají. My táborníci se běžně učíme vařit jen ze surovin, které máme na táboře, a kolikrát z těch zbytků dokážeme udělat taková super jídla. A tak jsem vymyslel „Opeč buřta a pomoz dalším“. Prostě, když upečeš buřta a přikrojíš k němu o pár plátků chleba více, tak se s tebou ještě jeden určitě nají. Nejde o to se přežrat, ale najíst se. A když už si uvařím pro sebe, proč bych nenabídnul dalšímu?
Takže táborníci a kamarádi začali nejen kupovat, ale také používat ingredience z domova, které třeba tolik nevyužijí a nyní z nich dělají povidla a strouhanky, pečou a vaří. Chystáme jídla pro integrovaný záchranný systém, domovy důchodců, ale nají se z toho i například důchodci v baráku a podobně. J Nejde o to vařit tuny jídla, ale i třeba něco jen jako pozornost ke kafi.

Zabírá ti to hodně času?
Každý má určitě svých starostí dost, ale tohle vaření není nijak časově náročné, spíš relax. A věř, že když vaříš druhým, tak se to prostě dělá nějak jinak – víc s úsměvem a větší pílí.

Co pro tebe znamená pomoc?
Pomoc je velmi krásné slovo. Jako malý jsem byl pionýr, pak po revoluci skaut a pak zase pionýr. To mi dalo nejvíc, spolu s mými rodiči a okolím.

Co tě motivuje, co je pro tebe motorem nevzdat to a pokračovat dál?
Vždy se o ten krajíc rozdělím nebo nechám svou porci. Ten úsměv od těch lidí a poděkování ti dobije baterky hned. Nechceš přeci žádný vděk, děláš to pro svůj vnitřní pocit. Kolikrát jsem si lámal hlavu nad tím, že teď budu za určitého podivína, ale není tomu tak. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale já prostě budu dělat a kazit. A i ti, kteří se mi smáli, najednou začali péct a pomáhat. A to je přeci nejvíc – ukázat ten směr. 🙂

Aleš Šafránek – Zapisovatel krizového štábu

Třicet let stál ve vedení Pionýrské skupiny Paskov, šest let před důchodem stanul na pozici kulturního referenta města a ani nyní nesedí doma. Aleš Šafránek se hned zkraje nouzového stavu nabídl s pomocí městu Paskov a od té doby jako zapisovatel krizového štábu řeší vše, co je potřeba.

Co tě přimělo k pomoci a co se ti tehdy na začátku honilo hlavou? Neměl jsi strach?
Jako asi každý z nás jsem nevěděl, co nás čeká. Mám už bohužel dost roků, a protože jsem pracoval kdysi několik let v oblasti civilní obrany, cítil jsem povinnost pomoci. Nabídl jsem proto své zkušenosti vedení Paskova a byl jsem zařazen na funkci zapisovatele krizového štábu. Strach? Bylo by hloupé a nezodpovědné, kdybych napsal, že se nebojím. Bojím se jako asi každý, ale při rozumném chování se snažím pomoci, přece nemůžeme být všichni doma.

Co přesně dělá krizový štáb?
Krizový štáb v Paskově má 5 členů, první dvě schůzky jsme měli v kanceláři starosty, další jednání vedeme pomocí telekonferencí mezi sebou. Našim hlavním úkolem bylo a je reagovat s rozmyslem na občas protichůdná rozhodnutí vlády a přenést je do smysluplného vyústění pro naše obyvatele.

Co je náplní tvé pomoci?
Po zjištění, že v republice není dostatek roušek, jsme rozhodli, že nakoupíme látku a požádali jsme občany o pomoc s jejich šitím. Z prvních několika švadlenek jich dnes šije téměř 50 a máme ušitých více než 6 000 roušek. Vedení naší pionýrské skupiny nabídlo městu jakoukoliv pomoc. Mojí hlavní náplní bylo zajištění průběžné distribuce ušitých roušek. Roušky jsem s letákem s pokyny dával jednotlivě do obálek a s pomocí pionýrů jsme je nejdříve roznášeli osobám starším 60 let a pak v dalších dvou vlnách ostatním občanům Paskova. Dále jsme 200 roušek předali jako dar Domovu seniorů v Brušperku, a 200 kusů také obci Sviadnov, kde je seniorské bydlení pro okolní obce včetně Paskova. V tuto chvíli připravujeme roušky pro chystané otevření mateřské a základní školy. Předpokládáme, že každé dítě dostane dvě roušky. Dále budeme vydávat občanům dezinfekci, kterou pro nás sponzorsky zajistil spolek Paskov net. Z pionýrské látky máme ušitých téměř 500 roušek, které odvezeme do některého dětského domova.

Jak vypadá tvůj denní režim? Jak jde skloubit dobrovolničení a pomoc s prací a rodinou?
Moje práce je velmi pestrá a těžko předvídat, co budeme dělat za týden. Rodina má pro moji práci pochopení, koneckonců i manželka patří mezi dobrovolné šičky. A také já jako důchodce mám alespoň pestrý program.
Co pro tebe znamená pomoc? Tady nedokážu odpovědět tak, aby to nevypadalo jako klišé. Jsem pionýrem od čtvrté třídy, to je od roku 1963, jako člen paskovského pionýra pak od roku 1978. Beru jako samozřejmost že mohu pomáhat a jsem si jist, že stejně takových je i drtivá většina členů Pionýra Paskov. Když tak z hlavy počítám, tak nás nějakým způsobem, ať už při šití roušek, jejich roznášení nebo balení pomáhá kolem třiceti. A to je vlastně i to, co mě motivuje a jak se dobíjím.

Vladimíra Aviča Brandová – Šiji teď rovněji a rychleji

V pionýrské skupině Tuláci Klatovy má běžně na starost vedení oddílu, tvorbu výletů i akcí pro veřejnost, ale ani v této době nezůstává pozadu – šije roušky i ochranné pláště. „Pomoc je pro mě normální stav,“ říká.

Co tě přimělo k pomoci a co se ti tehdy na začátku honilo hlavou?
Ze začátku jsem měla pocit, že se vše zbytečně hrotí a panikaří. Co mě přimělo k pomoci? Nevím, snad to, že jsem četla, že se v Klatovech organizuje přes společnost ADRA pomáhání. No a taky jsem chtěla, aby byl Pionýr v Klatovech zastoupen, aby byl vidět.

Co přesně je náplní tvé pomoci, co tvoříš? 
Nabídla jsem nákupy, psychologickou pomoc, ale vzhledem k tomu, že už jsem asi starší rizikovější skupina, mě na tuto práci nevybrali. Po té se na mě obrátili, zda bychom nešili roušky, že je to potřeba. Tak šijeme roušky a nyní šiju i ochranné pláště zvané empír a pomáhala jsem i se sháněním látky. Jsem doma, nepracuji, takže většinou dopoledne šiju a odpoledne se věnuji rodině.

Co pro tebe znamená pomoc?
Pomoc je pro mě normální stav, nemyslím, že by u mě nějak ovlivnil jen Pionýr, jsem totiž takto naladěná od dětství, od rodiny. Vždycky mě strašně štvalo, že bychom měli pomáhat, protože jsme pionýři nebo skauti. Jsme přece lidi, a proto pomáhám, ne pro příslušnost k nějaké skupině. Takže mně vlastně to ukazování, že pomáhám, bylo hodně nepříjemné. Ale brala jsem to zase jako pomoc Pionýru, aby bylo vidět, že taky je Pionýr aktivní. Ale je to pro mě trochu křeč.

Co tě motivuje, co je pro tebe motorem nevzdat to a pokračovat dál a jak si dobíjíš „baterky“?
Prostě mě to nedá, když si přijedou pro ušitou práci a zeptají se, jestli bych ještě byla ochotná. Tváří tvář se prostě hůř odmítá. Mám radost, že jsem se taky něco naučila, šiju teď rovněji a rychleji. Baterky si dobíjím prací na zahradě, hraním si s vnuky, plánováním akcí a otužováním, plaváním venku.

Dušan Pěchota – Každá krize ukáže, co v kom je

Začalo to jednou 3D tiskárnou z modelářského oddílu PS Jindřichův Hradec, za čtrnáct dní už předávali dva tisíce ochranných štítů. Pomoc bral Dušan Pěchota jako automatickou věc: „Když je něco potřeba udělat, tak se to prostě udělá. A je mi jedno, jestli pomáhám kamarádům zrekonstruovat byt nebo tisknu štíty.“

Co přesně je náplní tvé pomoci, co tvoříš? 
Máme při Pionýrské skupině modelářský oddíl a vlastníme 3D tiskárnu. Všichni šili roušky a to mi přišlo takové obyčejné, když je ta digitální doba a tak jsem rodině a kamarádům vytiskl respirátor. Nicméně čas tisku jednoho respirátoru je 9 hodin, což se ukázalo jako limitující. Později ale u nás v Jindřichově Hradci vznikla skupina 3D JH proti Covid a tak jsem se k nim přidal. Je to vlastně parta lidí, kteří vlastní, nebo si mohli někde půjčit 3D tiskárnu. Začali jsme tisknout komponenty pro ochranné štíty a za čtrnáct dní jsme jich vytiskli a předali přes dva tisíce.
Přidali jsme se ale i k těm, co šijí roušky. S manželkou a dcerou jsme ušili hromadu roušek z pionýrské látky. Část jsme rozdali tady u nás a část jsem odvezl do nemocnice v Mělníku. Cestou jsem posbíral roušky od dalších Pionýrů, takže v Mělnické nemocnici nakonec skončilo asi 350 Pionýrských roušek.

Jak vypadá tvůj denní režim v současné době?
Patřím bohužel k té skupině, která kvůli opatřením přišla částečně o práci. Místo pěti dnů chodím do práce jen dva a půl dne. Z jedné strany jsem přišel o velkou část výdělku, ale přineslo mi to hodně volného času. Díky tomu jsem alespoň dodělal věci, na které v běžném pracovním životě nemám moc času, nebo se na nedostatek vymlouvám. Při tisku komponentů pro ochranné štíty se navíc musí každou hodinu vyndat vytištěné a nastavit tiskárnu na nový tisk. Využil jsem na to celou rodinu a u tiskárny jsme se střídali, díky omezení se to dalo krásně stihnout. V běžném životě by těch vytištěných dílů byl jen zlomek.

Co pro tebe znamená pomoc?
Pionýři vlastně dávají pořád. Hlavně svůj čas. Příprava schůzek, organizování akcí, starost o základnu… je toho spousta. To jistě znají všichni Pionýři. Pomoc druhým je nám vlastní. Opět se ukázalo, že když si to doba a okolnosti žádají, tak se dokážeme semknout a přizpůsobit. Oproti jiným státům máme výhodu, že jsme schopni improvizovat.

Co tě motivuje nevzdat to a pokračovat dál v této těžké době?
Těžkou dobou bych to asi nenazval. Vlastně jsme jen museli omezit některé své zvyklosti a přišli o nějakou finanční částku. Pořád se dalo díky prodavačům běžně koupit jídlo, máme zdravotnictví na slušné úrovni, žijeme v bezpečné zemi…  Bydlím v malém okrese s nízkým počtem nakažených, a tak nebýt obličejů v rouškách, tak se zdá, že se nic zásadního neděje.
Myslím si, že naše civilizace potřebovala drobné poklepání na rameno, že takhle ne. Takové malé napomenutí, abychom si přerovnali priority. Ale jsem optimista, věřím, že se svět vrátí do běžných kolejí.  Stejně jako každá jiná krize, tak i tahle ukázala, co v kom je.

Jan Jeník Coufal – Hrdinové jsou ti za štíty

I přesto, že se Jeníkovi z PS Marie Sedláčkové v Litomyšli obrátilo s uzavřením škol všechno naruby, neváhal a pomáhal tam, kde bylo potřeba. Napřed s rouškami, poté se štíty. Ty tiskne na 3D tiskárně nepřetržitě už několik týdnů, od šesti ráno až do půlnoci.  

Co tě přimělo k pomoci a co se ti tehdy na začátku honilo hlavou? Jaké jsi z celé situace měl pocity?
Jsem učitel, zavření škol bylo velice rychlé a hlavně nečekané. Po prvotním šoku jsme potřebovali zabezpečit výuku pro naše žáky. Jakmile se to nějakým způsobem zajelo, objevila se možnost pomoct. Kolegyně začaly ve škole ve velkém šít roušky. Poprosili mě, zdali bych jim nevytiskl na školní 3D tiskárně „udělátka“ na ohýbání šňůrek. Nakonec o ně byl veliký zájem, že se po nich jen zaprášilo. A pak přišla poptávka na štíty.

Co přesně je náplní tvé pomoci, co tvoříš? 
Tiskneme ochranné štíty pro zdravotníky, lékaře, a další lidi, kteří se denně vystavují kontaktu s velkým počtem lidí. Ve škole máme 3D tiskárnu, tak mi bylo líto ji nevyužít.  Poptávka se neustále zvyšuje. Hned na začátku jsem se zapojil k výzvě, která sdružuje tiskaře z okolí. Od ní máme nějakou materiální podporu. Podařilo se mi sehnat další tiskárny, tak se snažíme tisknout na maximum. 

Jak vypadá tvůj denní režim? Jak jde skloubit dobrovolničení a pomoc s prací a rodinou?
Od rána do večera jedou tiskárny. Naštěstí jsem si vychytal časy a množství, takže mám pravidelné časy, kdy sundávám hotové štíty a startuji nový tisk. Poslední tisk dávám o půlnoci a pak ráno v šest začínám. Večer pak se ženou řežeme, čistíme, dezinfikujeme plexiskla a kompletujeme jednotlivé balíčky. Připojila se i rodina; tiskneme, řežeme, stříháme, kompletujeme teď víceméně všichni. Je to taková společná rodinná terapie. J Do toho se snažíme normálně fungovat. Učím své žáky, věnuji se škole, chystám další projekty. 

Co tě motivuje, co je pro tebe motorem nevzdat to a pokračovat dál?
Zpětná vazba od lidí, kterým jsme štíty předali. Jsou nám moc vděční. Pomáhat je přece normální. Každopádně si nepřipadám jako nějaký hrdina a ani mi takové přirovnání nenáleží. Hrdinové jsou ti se štíty.

Martin Mates Appel – chci s tím nějak pohnout

S 3D tiskárnou už pracovat uměl, a tak když se na Vysokém učení technickém v Brně začaly vyrábět ochranné štíty, byl u toho. Studenta doktorského programu mechatronika a vedoucího tábornického oddílu Vlčata motivuje hlavně snaha vrátit vše co nejdřív do normálu, aby v létě mohl proběhnout tradiční tábor i jeho svatba.

Co tě přimělo k pomoci a co se ti tehdy na začátku honilo hlavou?
Pro mě to začalo velmi brzo, protože můj šéf je velice opatrný. Ještě v době, kdy jezdili lidé do Itálie, jsme měli zakázané jezdit MHD a začali jsme pracovat z domu. Jediné, o co jsem se tehdy snažil, bylo přesvědčit rodinu, aby to brali vážně. Když napsal náš SPTO náčelník Víťa, že se shání hlídání pro děti pracovníků hygienické stanice, tak jsem se přihlásil. Nakonec moje pomoc nebyla potřeba, tak jsem se porozhlížel jinde. Poté jsem zjistil, že na naší univerzitě se začaly vyrábět štíty pro zdravotníky, tak jsme se s přítelkyní zapojili. Umím s 3D tiskárnou i s laserovou řezačkou, tak mi to přišlo jako ideální. Táta v té době už rozvážel roušky, tak jsem ho do toho taky uvrtal a začal rozvážet i štíty.

Co přesně je náplní tvé pomoci, co tvoříš? Proměňuje se nějak tvá pomoc s ohledem na vývoj situace?
V prvních týdnech jsme s přítelkyní chodili o víkendech pracovat do laboratoře, kde jsme buď obsluhovali a opravovali tiskárny, řezali fólie na laseru, dezinfikovali a balili štíty nebo zajištovali logistiku. Denně jsme jich v šesti lidech vyrobili na 600. Momentálně se na univerzitě rozjela výroba na vstřikolisu, která je podstatně rychlejší a nevyžaduje takovou obsluhu. Nyní tedy stačí, aby se střídali jen dva lidé ve třech směnách. 

Jak vypadá tvůj režim v době pomoci?
Pracovat jsem naštěstí nepřestal, takže využíváme alespoň víkendy a chodíme na univerzitu pomáhat. Přes týden se střídáme se spolubydlícím z oddílu a dezinfikujeme společné prostory v paneláku.

Co pro tebe znamená pomoc?
Jako každého mě ovlivnila ve výchově rodina a oddíl, pro mě jsou tyto skupiny jak personálně, tak pocitově dost propojené a jsem rád za oboje. Těší mě, že spousta kamarádů z našeho i spřátelených oddílu začala pomáhat. Rodiče dětí šijí roušky. Medici šli pomoci do nemocnic. Studenti pedagogiky začali hlídat děti sestřičkám. Nebo třeba vedoucí vymýšlí šifry a jiný online program pro naše děti.

Co tě motivuje, co je pro tebe motorem nevzdat to a pokračovat dál?
Aby o prázdninách mohl proběhnout náš třítýdenní tábor a poté na stejném místě moje svatba, je potřeba, aby se situace zlepšila, a to mě dost motivuje, abych se snažil s touto situací nějak pohnout.