Češi jsou národem kritiků…

Už máme asi opravdu zakotveno někde v hluboko v genech – kritizovat, kritizovat a kritizovat. Téměř všechno a vždy. Jde o určitý druh (českého) rebelství? Nebo snahy hlavně si nezavdat s vrchností (a být vždy v opozici)?
Potíž je, že neustálá kritika sama o sobě k vybudování čehokoli nestačí.

T. G. Masaryk se nikdy nesnížil k tomu, aby (jak se říká) snadno získával body – to prokázal ve sporu o Rukopisy i za hilsneriády. A tak nepřekvapil jeho výrok: „Za Rakouska jsme byli zvyklí negovat. A pokračujeme v tom. Zbavit se toho je prvním úkolem k vítězství demokracie.“

Člověk si totiž potřebuje nezřídka ulevit – ať jde o city či nějakou racionální věc, s níž nesouhlasí. Nejrychleji a nejsnáze toho dosáhne tím, že svého oponenta urazí, pomluví či jinak znectí – zkrátka zneguje. Logika je přece zřejmá: Je-li ten druhý špatný, já musím být dobrý, nebo alespoň lepší než on. Zdánlivě jde o průhledný až prostoduchý přístup, ale překvapivě funkční. A pochroumané sebevědomí tak lze „zachránit“ snadno.

Patří proto k těžkým, ba nejtěžším, věcem v životě vydržet co nejdéle s pozitivním nastavením k lidem, životu (a světu). Jsou lidé, kteří postrádají vstřícnost už od mladosti a celý život postaví na kritice, negaci jiného nebo spíše čehokoli. Masaryk svým životem a postoji ukazoval, že být takovýmto „mrtvým starcem“ už od dvaceti, třiceti ale třeba i sedmdesáti je marněním času i sil. Nebál se být se svým názorem v menšině a zodpovědně se snažil o svých názorech vést otevřenou debatu: vnímat názory jiného a nekritizovat vždy a za každou cenu. Protože věčná kritika nic nevytváří, jenom znechucuje.

Martin