Budeme mluvit o historii?

Původně bylo v plánu se kolem výročí historii nevěnovat. Myslíš si, Martine, že se teď nemá mluvit o historii? Někteří říkají „pitvat se“.
Můj dojem je, že mluvit o historii se musí pořád. Staré přísloví říká, historie je učitelkou života. Záměr moc se tomu v Mozaice nevěnovat asi pramenil z toho, že jsme nenašli žádné nové informace, ale to ještě s sebou nenese naprosté odmítnutí jakékoli debaty nebo připomenutí historie.

Máš nějaký nový způsob, jak se má Pionýr na svoji historii dívat, jak o ní má mluvit? Protože pro někoho je problematická, nebo jí tak aspoň vykládá.
Pokud někdo vykládá historii Pionýra jako problematickou, je to jeho pohled. Vykreslovat minulost nebo historii jenom jako sérii úspěchů nebo jako sérii naopak neúspěchů, to bych řekl, že je klasický odezdikezdizmus, který je charakteristický pro českou kotlinu. Myslím si, že kdekoli v zahraničí je přístup k historii daleko pestřejší, daleko více se vnímá, co se podařilo i co se nepodařilo. Jak říká Jára Cimrman, holt jsme byli někdy pionýři slepých uliček a slepá ulička nebo chyba je to, co nás naopak může posilovat. Když tu chybu poznáme, pojmenujeme, určíme si ji, tak se jí příště můžeme vyvarovat. A když o tom nebudeme mluvit, tak tu chybu může opakovat, což je horší.

Myslíš, že by se Pionýr měl podívat do své historie a říct si, tohle bylo pochybení, tohle nebylo dobré, budeme to dělat jinak, už se k tomu nebudeme vracet a tohle bylo v pohodě, tohle bylo fajn, z toho vycházíme, na tom stavíme – a říci to nějak uceleně?
Já tě chytnu za větu „nebudeme se k tomu vracet“. Ne, musíme se k tomu vracet. Nikdy jsem se nebránil pojmenovávat chyby, které v historii Pionýra byly za více než 70 let, měli jsme v Mozaice seriál, který poukazoval na chyby a omyly zejména v 50. letech, ale taky na úspěchy. Historie pionýrského hnutí rozhodně nebyla černá a bílá a my se musíme učit jí poznávat. Já osobně se domnívám, že nám to opravdu může dát sílu, to zní možná pateticky, ale může nám to dát sílu do budoucna, protože vědomí, že jsme 70 let pracovali pro děti a dělali jsme přitom chyby, je lepší myšlenka, než že se za svoji minulost stydíme.

Ty‘s říkal, dělali jsme chyby v 50. letech. Jak by se měl Pionýr podívat na to, že ty chyby, které v 50. letech dělal, si pak dokázal popsat, říct, že to byly chyby – a v 70. 80. letech se k některým zase vrátil?
Já si myslím, že to je právě síla pionýrského hnutí, že se dokázalo na svoji minulost podívat a z chyb se poučit. Že společenská situace, která tady v sedmdesátých letech byla, potom vedla k tomu, že ne všechny chyby byly napraveny, za to už nemůže Pionýrská organizace ani část jejích představitelů, ale klima, které ve společnosti bylo, protože jiní představitelé měli na tu záležitost jiný pohled.

Říká se, že je potřeba mít dostatečný odstup na to, aby se dala historie nějakým způsobem zhodnotit, mluvit o ní ve veškerém kontextu, bez emocí. Už máme ten odstup, abychom mohli mluvit i o 70. a 80. letech?
Když se v roce 1990 usneslo, že se má uspořádat hodnotící historická konference, tak to bylo opravdu čerstvé, ale i v té době existovali lidé, kteří byli schopni se na historii dívat v souvislostech a méně emočně. No a každý rok, který k tomu přibývá, tento pohled může nabývat na síle. Takže opravdu je čas, aby se lidé přestali historie bát a říkat, že třeba pro vzdělávací materiály ji musí popisovat jenom hlava zkušená a pomazaná, vždyť to není pravda! Máme shrnutý základní výklad naší historie, jenom se ho často bojíme použít. Společenská situace, která aktuálně je, nějakému objektivnímu hodnocení minulosti příliš nenahrává. Všechno se nahlíží v krajních mezích, všechno bylo špatné a teď je všechno dobré, ale je to opravdu tak?

Vlastně ani jedna strana není objektivní.
V tuhle chvíli se domnívám, že ani jedna strana není objektivní. Naprosto s tebou souhlasím. Protože zrovna tak jako dnes není všechno jenom dobré, tak ani v minulosti nebylo všechno jenom špatné. Oddíly, které přišly v roce 1990 z PO SSM do Pionýra, dělaly celá ta léta vynikající práci a dělají stále, tak přece nebudou na svoji minulost plivat jenom proto, že to bylo v nějakém historickém období. Nebudou říkat, že všechno bylo špatné. Řada těch vedoucích obětovala, tak jako dnes, svůj volný čas, dovolenou, invenci, nápady, vzdělávali se, tak, aby mohli s dětmi pracovat co nejlépe. Ano, v té době to s sebou neslo nějaký ideologický nános, to musíme říkat, ale to ještě neznamená, že se na celou naší práci, protože to byla i moje práce oddílového vedoucího, že se na ní budu dívat skrz prsty. Nebudu, protože se domnívám, že se nemám za co stydět, a takových vedoucích byly stovky a tisíce.

Martina se ptal Radovan