Autorská práva v naší činnosti

Původcem autorského díla může být jen člověk – jen ten je schopen původní tvůrčí činnosti. Autoři a umělci jsou totiž vzácní svou jedinečností: mají tvůrčího ducha. Vzácné je třeba chránit, proto máme zákony na ochranu autorských a podobných práv.

Vzpomínám si na hádku v provozovně zaměřené na výrobu propagačních předmětů. Zákazník se dožadoval výroby triček s obrázky. V autorském právu zběhlý pracovník vysvětloval, že rád vyhoví, ovšem že zákazník musí přinést souhlas agenta zastupujícího vlastníka autorských práv k obrázkům. Zákazník stále hlučněji vzdoroval. Ochladl, když se ho pracovník zeptal, jak by se měl chovat, pokud by se na něho jiný obrátil s tím, aby mu vyrobil trička opatřená logem „Adidas“, tedy padělky. Pán se uklidnil a zřejmě pochopil, protože posbíral své předlohy, omluvil se a odešel.

Autorská práva a ochranné známky
Není podstatné, že obrázky byly chráněny právem autorským, kdežto logo „Adidas“ je ochrannou známkou a chrání je právo známkové. Podstata je shodná: jedná se o práva k tzv. nehmotným statkům – k tomu, co bylo vytvořeno a je zde nositel práv, která je možné zpeněžit a současně jsou chráněna před neoprávněným použitím. V naší činnosti často používáme motivy z filmů či knih, které jsou dětem blízké. Samozřejmě, že takový postup je pro děti atraktivní, poutá jejich zájem a naše výchovná činnost je efektivnější. Musíme však respektovat práva autorů – vytvářením reprodukcí obrázků (tiskem, na oděvu či jinak), promítáním filmů a rozmnožováním knih můžeme nedovoleně zasáhnout do autorských práv a dostat se tak do křížku se zákonem. Využívat bychom tedy měli obrázky, rozmnoženiny apod. jen legálně získané, případně rozmnoženiny pořizovat se souhlasem autora (nebo jeho zástupce). Logicky vyvstává otázka, proč má autor tak privilegované postavení?

Trocha historie
Ve středověku autoři dílo vytvořili – obraz namalovali, knihu sepsali – a když výsledek prodali, mohli si započítat náklady i zisk a odměnu. Vytvořit kopii obrazu nebo opis knihy byla sama o sobě věc tak náročná a nákladná, že autorům fakticky nevadila a ani je neohrožovala. Operu či divadelní hru mohl vyslechnout jen ten, kdo u vstupu zaplatil… Okruh příjemců děl (čtenářů či posluchačů) byl buď omezený, nebo se dal snadno kontrolovat. Problém vznikl s vynálezem knihtisku. Koupě knihy byla zprvu chápána jako právo s ní nakládat libovolně – tedy ji nechat rozmnožit a autor utřel nos. Že je to špatně, poprvé pochopili v Anglii, která má světový primát v ochraně psaných děl. Situace autorů se zhoršila technickým pokrokem. V okamžiku zrodu masového tisku, vynálezů fotografie, fonografu a kinematografie se situace od základu změnila. Kontrola se ztížila a navíc autorův (umělcův) výkon stačilo jednou zaznamenat a pak mohl klidně umřít hlady. Záznam se dal neomezeně rozmnožit, prodat a získat tak tisícinásobky zisku, oproti tomu, co bylo zaplaceno autoru či umělci. Tím vznikla faktická potřeba materiálního i právního řešení.

Právní ochrana
V našem právním systému máme uzákoněna autorská práva osobní a majetková. Práva osobní obsahují právo dovolávat se autorství (že jsem původcem díla) a dílo hájit proti zásahům (např. kdyby skladbu nebo román chtěl někdo „vylepšit“). Tato práva nelze „prodat“ – pokud autor jednou něco vytvořil, nemůže to vytvořit nikdo jiný. Práva majetková jsou taková, která lze zpeněžit: knihu vydat tiskem či jako audioknihu, obraz reprodukovat, film promítat v kině, vysílat v televizi, na internetu nebo prodávat či půjčovat jeho kopie. Vlastností těchto „nehmotných“ práv je totiž skutečnost, že se použitím neopotřebují ani nespotřebují – film lze vysílat bezpočtukrát, stejně jako vydat knihu, vytisknout fotografii či instalovat počítačový program. Proto je toto majetkové právo pojímáno jako právo „užití“ díla, které se uděluje tzv. licenční smlouvou. Ta obsahuje alespoň dvě skutečnosti: jaký způsob užití se dovoluje a jaká odměna (tzv. honorář) za to autoru náleží (nebo bezplatnost licence).

Jde to i bez nákladů
Bezplatně můžeme podle zákona autorské dílo používat neziskově (!!! – žádné vstupné, ani dobrovolné) při občanských či náboženských obřadech nebo při úředních akcích pořádaných orgány veřejné správy, při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo školského či vzdělávacího zařízení (to by mělo dopadat na naši činnost) k výuce nebo užití žákova díla, vytvořeného ke splnění povinností plynoucích ze vztahu ke vzdělávací instituci (tzv. školní dílo). V praxi to znamená, že když hrajete s dětmi na táboře scénku a při ní zpíváte písničku chráněnou autorským právem, je to v pořádku. Nemůžete ale tu samou písničku pustit z CD nebo jiného nosiče záznamu, ani když jste si ho koupili. Koupí jste získali „licenci“ nahrávku užívat pro vlastní potřebu, nikoliv ovšem k veřejnému poslechu.

Obecně známé je dále např. právo citace s uvedením zdroje a tzv. licence zpravodajská – pro sdělovací prostředky. Zvláštní režim mají tzv. díla volná (je to u nich uvedeno) nebo díla s doložkou „CC“, což je zkratka anglického označení „Creative Commons“ – díla k volnému použití, za podmínky, že s jejich užitím nově vytvořená díla budou označovat dílo původní a díla nově vytvořená budou také „CC“ (tedy k volnému použití).

Není to legrace
Ten kdo neoprávněně používá cizí autorská díla, musí počítat s tím, že za neoprávněné užití bude muset zaplatit dvojnásobek obvyklé odměny a navíc může být postaven před trestní soud a dokonce skončit i ve vězení (zpravodajsky atraktivní celnické razie na tržnicích cílené k potlačení obchodu s padělky značkových oděvů, obuvi či pirátskými kopiemi filmů, programů apod.). Tak na to dejte pozor.

Michal