A jak jsme teda jiní?

Povídání o „trošku jiných Pionýrech z Jižní Moravy“ je téměř u konce a já tak trochu tajně doufala, že si budu moct v praxi na RESETu ověřit, zda už nás ostatní nepovažují za ty podivíny, co mají touhu pořád něco dělat jinak. J Situace mi ale průzkum nedovoluje, tak musím věřit, že těch devět krátkých textů dopadlo na úrodnou půdu a SPTO už minimálně pro většinu čtenářů není cizí slovo.

Když si ale vzpomenu na první díl, vím, že jsem slíbila odpověď na otázku, v čem jsme jiní. Po roce práce si troufám říct, že naše „jinakost“ je dána dvěma faktory – historií a lidmi, kteří v SPTO aktivně působili a působí. Oproti jiným krajům jsme po revoluci měli výhodu, že oddílů zde bylo relativně hodně a navíc je spojovala jednotná vize: sdružit se na základě společných hodnot a aktivit. Tak vzniklo SPTO, začaly se pořádat společné akce a soutěže, kterých bylo brzy tolik, že jsme možná neměli potřebu tolik kooperovat na celostátní úrovni.

Aby tolik akcí vůbec bylo možné uspořádat, bylo k tomu potřeba mnoho nadšených lidí. Těch tu naštěstí byl dostatek a svoje nadšení předávali dál, z generace na generaci. A i já z nich čerpám. Z výprav, které pro nás chystali, čišelo tolik nadšení, že mi přišlo nemyslitelné se o něco podobného nepokusit. Toužila jsem se realizovat a dostala tolik příležitostí, že jsem aktivní dodnes, stejně jako spousta mých přátel, se kterými jsem v oddíle vyrůstala.

Zkrátka jsme tak trochu měli štěstí, že jsme byli ve správnou dobu na správným místě. Jak ale říká Mikin, dlouholetý bývalý náčelník SPTO: „Kolegové jinde v republice se dají považovat za velké hrdiny, protože když je někdo někde sám, jedna pionýrská skupina, jeden vedoucí a jeho partia, tak to tam chtělo větší člověčí sílu to ustát.“ A já bych se pod to hrdě podepsala.

Tirís