Velikonoční (ne)korektnost


Velikonoční výpravu na táborovou základnu prohlásil vedoucí PS Radim za zahájenou. Byla to každoroční tradice, tentokrát však, kromě obvyklých her a soutěží a oprav nutných po zimě, byla neobvykle i v duchu hlubšího poznání tuzemských velikonočních zvyklostí. První večer po příjezdu oddílový vedoucí Petr, v „civilu“ učitel dějepisu, vyprávěl o vzniku velikonoční tradice a výklad prokládal ukázkami z filmů, fotografiemi a vůbec všemi různými zajímavostmi. Stranou neponechal ani typicky naše zvyky jako kraslice, pomlázky a polévaní vodou. Dokonce si obstaral odbornou publikaci o kraslicích a způsobech jejich zdobení, kterou si všichni se zájmem prohlíželi a nikoliv nedůvodně obdivovali – největší zájem vzbudila kraslice zdobená vyřezáváním – lidový umělec naprosto nepochopitelným, způsobem do skořápky vyřezal geometrické otvory, povrch obarvil a vnitřek vyplnil podle všeho staniolovou folií, takže kraslice dostala okamžitě přezdívku „discovejce“.

V sobotu odpoledne se mužská část osazenstva vydala na vrbové proutí a v sobotu byla již v plném proudu výroba pomlázek. Spravedlivě se podíleli chlapci i dívky a odpoledne společně vyráběli jak kraslice, tak barvená vejce – symbolický dárek na pondělní dopoledne.

Velikonoční pondělí přineslo honičku chlapců s pomlázkami za děvčaty a odpoledne z poza rohů a různých více či méně zdařile maskovaných míst spršky vody adresované klukům, tentokrát již od pomlázek odzbrojených. Výprava dospěla do svého úspěšného konce a na nádraží si rodiče rozebrali své spokojené ratolesti.

Po třech dnech Radim obdržel e-mail neobvyklého obsahu: Tatínek jedné z dívek vznesl stížnost na napadení jeho dcery klackem, za všeobecného souhlasu všech ostatních s tím, že se jedná o naprosto nepřijatelné chování, selhání výchovných pracovníků a že zvažuje další právní kroky. Radim tatínka neprodleně kontaktoval, podle výslovnosti zjistil, že se jedná o původem cizince, a tak si s ním sjednal schůzku a přizval „historika“ Petra. Tatínek se dostavil nasupený, až působil dojmem, že v oděvu má ukryt nějaký tvrdý předmět, kterým dceru „pomstí“. Záhy přešli na angličtinu, která tatínkovi, původem z Anglie, vyhovovala více, a Petr vyložil a doložil jako na přednášce specifické české velikonoční zvyky, jejichž atributem je i pomlázka a svým způsobem škádlení chlapců a děvčat navzájem. Vysvětil, že se nejednalo o klacek, ale pomlázku – tu názorně předvedl, umožnil otci shlédnout jak část dokumentárního filmu o této tradici, tak část videozáznamu z výpravy. Tatínek se této podivné tradici tuze divil, nejprve hovořil cosi o násilí na ženách, ale postupně pochopil, že se setkává s praktickou ukázkou přísloví „Jiný kraj, jiný mrav“. Poznamenal, že to by u nich bylo opravdu nemyslitelné, nicméně že chápe tradici, byť pro něj v poněkud nepochopitelné podobě. Potvrdil, že jeho dceři se nedostalo žádné újmy ani poranění a že pokud s tímto zvykem měl někdo problém, tak to byl on, kterému pojetí našich lidových Velikonoc nebylo známo.

Jaké z toho plyne právní poučení? V důsledku stále se rozmáhající politické a jiné korektnosti, migrace a stále častějšího usídlení cizinců na našem území se budeme muset, zejména pokud se jedná o příslušníky jiných národů a jejich děti, věnovat více poučení o věcech, která po desítiletí (u Velikonoc po staletí) chápeme jako samozřejmost. To platí, ať už se jedná právě o problém s „pomlázkou“, ale i třeba o povinnost umývat si ešus na táboře (že to není ponižující opatření, ale nácvik dovednosti postarat se o sebe) a např. způsob ubytování (podsadové stany nejsou kupodivu vytápěny). Tím se vyhneme nařčení z nekorektnosti, nerovného přístupu ke svěřencům s rozdílným pohlavím, či ze zklamání „legitimního“ očekávání o povaze a podmínkách námi konaných táborů či jiných akcí.

Michal Pokorný
advokát, právní zástupce Pionýra