Plánování…

V dnešním povídání jsem se nechal inspirovat ohlasy na seriál „Plánování“. Nebyly nijak konfrontační, některé byly spíše skeptické – je to vůbec reálné? Jiné pochvalné – nabízím některé méně tradiční pohledy. Zazněly i výhrady o přílišném zahledění do stanovování cílů… a neustálém připomínání téhož, stejně jako o přílišném opakování známých věcí. Pro mne je hlavní, že seriál přinejmenším přispívá k zamyšlení, což zase není tak málo. Každopádně z odezev vyplynula následující témata.

Opakování

Ano. Oddílový život je každoročním opakováním běhu událostí. Přístupy k tomuto všednímu cyklu mohou být dva:

  • Kolovrátkový – neboli stále do úmoru se opakující.
  • Tvůrčí – vnímající běh oddílového života jako spirály (s vědomím, že lze zažít i spirálový sešup).

Obě pojetí se nabízejí zcela přirozeně a jde jen o postoj každého vedoucího, jaký využívá. Přitom mám odpozorovanou zkušenost, že ani zdánlivě méně vhodný, protože pasivní, onen kolovrátkový přístup nemusí znamenat úpadek oddílové činnosti. Prostě (v nějakých, možná i proměnných cyklech) se opakují vyzkoušené a funkční postupy a činnost běží. Upřednostňovaný, protože aktivní, je ovšem přístup druhý: protože z pionýrského pohledu jde přece o stále nová dobrodružství a další výzvy. Jenže připusťme, že neustálé hledání může být i únavné, a ve vypjatějších fázích osobního života i nereálné. Třebaže se o něj vedoucí může podělit s instruktory či svým zástupcem.

A mám-li volit mezi tím, zda sáhnout občas i k nějakým vyzkoušeným věcem a ne jen stále hledat a být v zápřahu na 120 %, klidně připustím, že zvolnění tempa je lepší než infarkt. (To myslím obrazně, ale vlastně i trochu fakticky.) A potvrdila mi to naprostá většina vedoucích majících za sebou několik desetiletí stálé poctivé oddílové práce.

Výhody plánování

Zde budu, připouštím, nosit dříví do lesa, neboť (znovu) zopakuji, že plánování je rozhodně lepší než stálá improvizace (ostatně i méně vyčerpávající, to je ověřená zkušenost!). Je pořád lepší mít tradiční plán, povětšinou složený ze dvou částí,

  • časového harmonogramu schůzek, výprav, táborů a případných dalších akcí
  • a na něj navazujících dílčích konkrétních plánů (které někdy vznikají s půl/ročním předstihem, jindy cestou na za chvíli začínající schůzku)

než vést činnost bez alespoň základních not. Přesto má takový plán jednu nepřehlédnutelnou slabinu: soustředí se více na posloupnost dění než na jeho obsah. Proto jím obtížně naplníme své krásné a velké sny, co všechno bychom chtěli dětem předat. A čas od času vede k všeobecné únavě, snižujícímu se zájmu a úbytku členů.

Jde tak – hovořím-li o výhodách plánování – o protimluv? Že se uplánujeme až k nechuti? Prosím, nechytejte mne za slovíčko, protože tak to nemyslím. Chci jen říci, že čas od času je dobré zkusit se zamyslet a udělat věc jinak – než podle výše popsané struktury plánu. Jakkoli není úplně špatná.

Jak občas vybočit z plánovacího stereotypu?

Třeba jenom tak, že (alespoň) s instruktory sepíšeme na velké archy papíru náměty naplňující naše výchovné zaměření (cíle J) a ty potom nabídneme – družinám, či se o nich ještě poradíme i s dětmi. A z nich potom sestavíme plán. Dbáme přitom, aby:

  • nabídka byla dostatečně pestrá a rozmanitá;
  • byla bezpečná;
  • byla přiměřená pro věk dětí či pro věkovou různorodost;
  • nabízela aktivity pro celý oddíl, i jednotlivé členy, ideálně i pro družiny (či hrací jednotky hry);
  • byla opravdu všestranná, a nepřevažovaly aktivity např. sportovní…

Nebo zkusme sestavit jeden plán spíše podle ročních období – protože rok může být někdy příliš dlouhá doba na podrobné plánování a měsíc zase příliš krátký čas na přípravu a sladění kvalitnějších a dlouhodobějších aktivit. Zkrátka jednou za nějaký čas si rok rozdělit na tří až čtyřměsíční bloky (prakticky odpovídající ročním obdobím). Tento přístup nám nabídne například přirozenější možnost určit si, na co klást v jednotlivých cyklech důraz, či operativně, ale přece jenom s podporou jisté delší časové vize než měsíc, reagovat na nastalé situace, ať již v oddíle – změna atmosféry, výchovný problém… ale i třeba plynoucí z osobního života vedoucího. Následující časový blok se tak dá rozumně přiohnout nastalé potřebě.

Nabízejí se ještě i jiné možnosti, ale o nich zase někdy jindy. Vždy ovšem platí, že pomocnou ruku nabízejí „Výpravy za poznáním“ – naše výchovné programy.

Náš základní cíl

V samém závěru opět připomenu, že při tom všem nikdy nesmíme pustit ze zřetele náš základní cíl: s dětmi nepracujeme náhodně – oddílová činnost vždy k něčemu směřuje a rozhodně platí, že děti se při činnosti nejen baví, ale i poznávají, rozvíjejí se – učí. A to je i naše velká odpovědnost.

Martin