Na slovíčko s Jiřím Zajícem

Jméno Jiří Zajíc není mnoha čtenářům Mozaiky Pionýra neznámé, ať už se s ním setkali v souvislosti s Junákem, Českou radou dětí a mládeže anebo třeba projektem Brána k druhým. Povídali jsme si s ním kromě již jmenovaného také například o médiích či o spolupráci neziskovek a státní správy.

Byl jste u jednání v době, kdy se rodila Česká rada dětí a mládeže. Čtyři roky též jako ředitel kanceláře, štafetu jste přebíral od pionýra. ČRDM vloni oslavila 20. narozeniny. Šel byste do jejího vytváření znovu? Přece jen šlo o hodně nesnadný (ba i bolestný) proces… Bylo pro vás v její aktuální historii nějaké opravdu velké zklamání? V čem naopak vidíte její největší přínos?

Vytvoření takové struktury, jakou se stala Česká rada dětí a mládeže, bylo naprosto nezbytné, pokud se oblast dětí a mládeže měla dostat z velmi nevýhodného postavení, do nějž ji odsoudily politicko-ekonomické procesy první poloviny 90. let. Lapidárněji řečeno: pro tehdejší hlavní „kormidelníky“ děti a mládež byly naprosto podružnou záležitostí. To se projevovalo nejen v dotační politice a pravidlech, které tam tito lidé nastavili (například nešlo používat dotace na zajištění nezbytných profesionálů ani na ústředí a na mezinárodní aktivity), ale i v tom, že prakticky všechny soudní spory, které se týkaly postsvazáckého majetku (tedy původně majetku tradičních spolků), končily nikoliv u sdružení dětí a mládeže, ale u těch, kteří si dokázali dobře zaplatit protřelé právníky.

Po tomhle delším úvodu tedy odpovídám: Jasně, že bych šel do toho znovu. Včetně těch bojů, které jsme museli uvnitř Junáka vybojovat. Myslím, že žádná jiná organizace s tím neměla tak velké potíže. Jenomže ve výsledku se to skautům mnohokrát pozitivně vrátilo. Jednak se díky ČRDM přece jen dostali ze své izolace, jednak i ostatní organizace doufám pochopily, že se skautů nemusí obávat a že můžou naopak být jejich dobří parťáci. A skauti mohli vidět, co všechno kvalitního se děje jinde, a taky se něco přiučit. Navíc díky ČRDM se dosud dá tábořit způsobem, který je pro všechny naše spolky úplně zásadní. Zklamání z ČRDM si nevybavuji žádné. Zklamali mě někteří lidé, hlavně samotní skauti, kteří nebyli schopní překročit vlastní stín.

Působil jste v Českém rozhlase, prošel jste jako člen Radou ČT a pracoval i pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, tak se musíme zeptat. Jaký je váš pohled/názor na nářky, že dlouhodobá výchovná práce s dětmi a mládeží je mediálně nezajímavá a bez senzace (která ovšem může být klidně negativní), takže vlastně není o čem psát či vysílat?

Prvoplánově vzato činnost našich spolků skutečně moc mediálně atraktivní není (vyjma těch průšvihů). Ale jednak jsme si jako Junák ověřili, že když se tu systematicky dlouhodobě oblasti komunikace s veřejností věnuje pár schopných lidí (samozřejmě profesionálně na plný úvazek), tak to časem výsledky má. Zrovna jsem se koukal nedávno na archiv České televize a tam je asi deset dokumentů jen o skautech. Samozřejmě, že my v tom máme poněkud lepší startovní pozici, než některé jiné spolky.

A pak je tu svět internetu, zvlášť platforma YouTube nabízí takové možnosti, o kterých se ještě před 10 lety málokomu snilo. Když i docela stupidní videa dokáží přitáhnout desetitisíce ba statisíce sledovatelů, tak pěkně udělaná videa o naší činnosti mají jistě velkou šanci. Navíc si myslím, že dnes už ani tak nepotřebujeme dostat do oddílů nějaká další kvanta dětí (alespoň v řadě skautských je už rok dva stopstav), ale potřebujeme lidi na vedení. A tam jde spíš o osobní kontaktáž, než o „mediální masáž“.

Máte bohaté zkušenosti z neziskovky a i ze státní správy (Národní institut dalšího vzdělávání MŠMT). Kde vidíte rezervy ve vzájemné komunikaci a spolupráci těchto dvou světů?

Tyhle dva světy se zatím velmi málo propojovaly. Jistě podstatnou roli v tom hrála a dosud hraje nedůvěra. Navíc na straně státní správy – zejména Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy byla a je mládež (kam naše spolky tematicky spadají) pořád popelkou. Na tělovýchovu jde pravidelně 6 až 10x víc prostředků než na „mládež“. Poté, co nesmyslně Nečasova vláda z iniciativy dnes už sotva komu povědomé Karolíny Peak zrušila Národní institut dětí a mládeže, ztratil se na straně státu přirozený partner pro naši činnost. Tehdejší ministr ŠMT Petr Fiala na poslední chvíli aspoň část agendy převedl do Národního institutu pro další vzdělávání, ale systémově je to dost komplikované. To, nač v NIDM bylo několik desítek lidí, je v NIDV malá skupinka tří čtyř. Určitou naději skýtá nový projekt Propojování formálního a neformálního vzdělávání (kde působím jako odborný garant), v němž neziskovky pracující s dětmi a mládeží vypracovávají ve spolupráci s aktivními učiteli programy, které se dají využít jak ve škole, tak mimo ni. Jinak NIDV pravidelně nabízí některé vzdělávací kurzy atraktivní i pro naše spolky (navíc za velmi slušných finančních podmínek), o něž je ovšem právě ze strany těch našich spolků dost malý zájem.

Není tajemstvím, že jste aktivním skautem… Jak je dnes ve skautingu vnímán Pionýr? Zanedlouho to už bude třicet let, kdy tyhle spolky působí vedle sebe.

Docela by mě mrzelo, kdyby to tajemstvím bylo. 😉 Ke skautingu se v naší zemi hlásí několik spolků. Junák – český skaut se svým 61 tisícem členů je ovšem zdaleka nejviditelnější (ostatní organizace mají většinou jen stovky členů a vůči Pionýru zamrzly před 30 lety). Pro Junák jako organizaci je Pionýr důležitým partnerem pro vytváření příznivých podmínek k činnosti s dětmi a mládeží. Bez spolupráce těchto dvou organizací by se vlastně nic podstatného tady neprosadilo. Ti z nás skautů, kteří se navíc dokáží podívat na tuto oblast „nestranicky“, tak jsou rádi, že tu Pionýr je, protože je schopen nabídnout kvalitní podporu pro dospívání dětí a mladých lidí, které bychom my, skauti, ale i jiné nám podobné spolky, nezachytili. Na místní úrovni pak samozřejmě záleží na lidech z obojí strany. Někde dokážou táhnout za jeden provaz (myslím, že je škoda, že skončila Bambiriáda; mimo Prahu tohle dokázala často odstartovat), někde si nepřekážejí a respektují se a někde holt se to ještě tu a tam nenaučili. Někdy z důvodů historických, ale dnes hlavně osobních. Každopádně ten, komu jde o budoucnost dětí a mladých lidí, musí chápat, že tyhle dvě organizace jsou na jedné lodi.

V čem vidíte vy dnes odlišnosti mezi našimi spolky? Často se nás na to ptají novináři i lidé na akcích pro veřejnost, tak nás zajímá, jak byste odpověděl vy, coby skaut i novinář.

Tohle je jediná otázka, kde jsem nad odpovědí musel delší dobu přemýšlet. Nakonec mi vyšly takové čtyři odlišnosti. První je vztah k historii a tradicím. Pro skauting je tohle trvalým zdrojem inspirace a hrdosti (myslím oprávněné, byť by se tam také našly méně podařené záležitosti). Pionýr, jak ho vidím, se sice hlásí k určité tradici, zejména Pionýr z let 1968-70, který pod vedením Oldřicha Kryštofka stál věrně po boku Junáka a byl spolu s ním v roce 1970 zrušen. Ale z praktického hlediska je Pionýr po roce 1990 novou organizací, která si své skutečné tradice, které by žily v oddílech, teprve vytváří. Druhou odlišností, do určité míry související s tou předchozí, je jasné začlenění Junáka v mezinárodním skautském hnutí. To je největší výchovné celosvětové hnutí a to samozřejmě dodává i té naší výchově určitou váhu. Autorita oddílových vedoucích nestojí jen na jejich osobních kvalitách, jsou též reprezentanty celosvětové skautské komunity, která nabízí osvědčený základ i nástroje k jeho uplatňování v životě kluků a holek, a to i v dospělosti. Na to navazuje ten třetí rozdíl. Skauting stojí na třech principech, z nichž ten první odkazuje k transcendentnímu přesahu. Ten nemusí být chápan křesťansky, ale musí být nějak ve výchově tematizován. V Junáku je to služba nejvyšší Pravdě a Lásce (doufám, že v tom hned slyšíte jak mistra Jana Husa, tak Václava Havla). Pionýr má kvalitní ideovou základnu ve svých sedmi ideálech, ale nemyslím si, že by se s nimi ve vzdělávání vedoucích i v oddílovém životě nějak systematicky pracovalo. Je to zcela na osobním přístupu vedoucího. A konečně je Pionýr pružnější v práci s nečleny. Dělá tábory a jiné akce pro veřejnost, což mezi skauty je neběžné. Tady se do budoucna budeme muset nejspíš něco přiučit. 😊

Ptal se Jakub