Září 1990

Aktuální díl seriálu historických ohlédnutí je věnován září 1990, ovšem je nezbytné připomenout, že jako každoročně září předcházely letní měsíce: červenec a srpen. I ty byly naplněny děním – mezinárodním, vnitropolitickým i pionýrským. Zachytit tyto měsíce zevrubně je proto nemožné, a tak zkouším zaznamenat alespoň to nejpodstatnější.

Letní měsíce
Na rozdíl od letošních vyhřátých dnů bez deště, byly prázdniny 1990 z hlediska počasí spíše podnormální: průměrné teploty se odchýlily od normálu dolů (tj. bylo chladněji) a úhrny srážek byly celkem zhruba na 50% jiných roků. Ale pokud Filipíny postihlo (16. července) zemětřesení o síle 7,7 stupně Richterovy stupnice a vyžádalo si přes 1600 životů, tak pionýrská zemětřesení byla sice bez ztrát na životech, ale záchvěvy byly možná až na „desítce Richtera“ – jako příklad lze uvést dramatická jednání kolem osudu časopisů, jakkoli se přímo dění na táborech, respektive v oddílech a na skupinách nedotkla. Redakce všech bývalých pionýrských časopisů si – včetně pohrůžky zastavením práce – vynucovaly naprostou nezávislost na Pionýru a volnost.

Tehdejší členové vedení Pionýra jezdili po táborech – kde se diskutovalo o budoucnosti organizace, jednali vně Pionýra (probíhala jednání o osudu majetku SSM, o vztazích mezi sdruženími dětí a mládeže…). Na desítkách neformálních i oficiálních setkání (i o prázdninách se konala řádná zasedání – 30. 7. a 28. 8. – předsednictva České rady Pionýra) hledali recepty na řešení těžko předvídatelných situací… Jedním z nástrojů měla být i co nejživější výměna informací, proto bylo rozhodnuto svolat i na podzim oblastní porady.

V srpnu Irák napadl (2. srpna) a anektoval Kuvajt, což mělo za následek vypuknutí války v Perském zálivu. U nás však prázdniny a dovolené přinesly jisté uklidnění společenského kvasu a v Pionýru konečně vznikl i určitý prostor k zamýšlení se nad budoucností, nejenom neustálé hasení nových krizí a problémů. Postupně tak byla zahájena příprava zásadního programového jednání – s vědomím, že se asi nepodaří dodržet termíny stanovené lednovou konferencí, ale započala skutečně usilovná práce na zpracování seriózních vstupů pro budoucí programovou i organizační podstatu Pionýra.

Dnes se to může jevit až úsměvné, ale tehdy se během letní činnosti skutečně dost vášnivě diskutovalo – mimochodem hodně o symbolice neboli užívaných jednotících prvcích. Občas nám scházel nadhled, který měla například sonda Magellan, která se jako první dostala (10. srpna) na oběžnou dráhu planety Venuše a zahájila detailní radarové mapování. Koneckonců, co nás může vnějškově sjednocovat, bylo téma, jež opravdu významně znělo a nezřídka i naplňovalo mysl dospělých pionýrů. Občas i více, než bylo nutné. Obklopovalo nás totiž značné množství praktických potíží a nebylo snadné nejenom hledat řešení a náměty, ale především je prosazovat do života. V dopise předsedům okresních rad Pionýra (z 29. srpna 1990) se mimo jiné píše: „Organizace jako celek působí dosti rozkolísaným dojmem, jako by nevěděla, čí je. Na navštívených táborech často zaznívala prostá otázka: Kdy se naše organizace začne chovat jako organizace?“ Nešlo o dotazy nemístné, protože o malé funkčnosti organizace svědčí například skutečnost, že přehledů o letní činnosti přišlo z 85 okresních organizací jen 39, což je 45,9% z celkového počtu.

A to byl vážný problém: na jedné straně byly trable, k nim často existovala usnesení a náměty, jak je řešit, ale někde scházela vůle nebo ze všech možných organizačních proměn převládl zmatek. Připomenu jeden čistě pionýrský dramatický moment: k 31. 8. končily pracovní smlouvy vedoucím PS. A vzhledem k naprosté neujasněnosti pozice (a financování) celého úseku této oblasti života společnosti (a podobně na tom byl i sport a další oblasti) byla všude cítit obava z celkové budoucnosti.

Perlička z centra…

Vzhledem k rozsáhlým přesunům došlo i na Ústředí Pionýra v ČR, které se muselo přesunout na „nové“ působiště v Praze 2, Vocelově ulici.

V kancelářích však musela nejprve proběhnout doslova hygienická očista – neboť pro nepořádek a špínu ve vymezených prostorách se obtížně hledá výraz: dobrovolníci i zaměstnanci tak v jednom šiku několik dnů intenzivně proměňovali špeluňky na snesitelné prostory pro práci.

Září 1990

mf-webObecně
První zářijový den byla sobota, a tak děti ještě nešly do školy. Ale přesto právě v ten den došlo k jedné zcela přelomové události: nepřehlédnutelně odstartoval proces majetkové transformace. Vyšlo první číslo deníku Mladá fronty DNES. Proč to uvádím jako zcela přelomovou událost? Nejenom proto, že se do té doby tzv. mládežnický deník docela osamostatnil – a odpoutal nejen od svazu mládeže, ale i od nakladatelství Mladá fronta. Ale kvůli dramatičnosti celého procesu je otázka, jestli někdy utichnou spory kolem této formy privatizace. Její zastánci říkají, že vše bylo naprosto v pořádku (včetně souhlasu státu s tímto postupem). Kritici tvrdí, že hodnoty (navíc v té době šlo opravdu podle zákona o státní majetek), které si redakční kolektiv přisvojil – pozice na trhu, seznam předplatitelů, renomé listu, mohly mít hodnotu kolem 2 miliard Kčs a že toto „vytunelování“ se stalo vzorem i pro mnohé další podniky. (Což je dnes už nezřídka kritizovaný jev.)

Dne 17. září 1990 schválilo Federální shromáždění (tehdejší nejvyšší zákonodárný sbor) scénář ekonomické reformy, jejíž hlavní principy byly:

  • ekonomická deregulace, mj. otevření trhu pro soukromé a zahraniční subjekty;
  • liberalizace cen;
  • privatizace státních podniků;
  • postupné vytváření tržní infrastruktury a
  • kontrola makroekonomické situace.

Zde jsem vzpomenul pět zásad, ale to jsou opravdu pouze hlavní rysy, jinak šlo pochopitelně o nesmírně složitý projekt, v konečném důsledku převratně měnící celou naši společnost. Parlament, ve svém dodatkovém usnesení, mimo jiné uvedl, že předložený „scénář je racionálním projektem řešení složitých problémů naší ekonomiky“. Záměr byl jasný – vláda ho pojmenovala takto: „…naším cílem je tržní ekonomika s jejími klady i zápory.“

Veřejnost stále vcelku s velkým zájmem sledovala dění, a tak také zaznamenala, že 20. září 1990 Česká a Slovenská Federativní republika vstoupila do Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (Světové banky) a dalších tří přidružených organizací. Ale hloubku proměny si patrně z běžných občanů dokázal představit málokdo. (V dalším měsíci schválené zákony, které již prakticky přijatý scénář začaly naplňovat, byly v září těsně před přijetím.)

Pionýr se na to snažil také reagovat a kromě řady vedených jednání dne 1. září odeslala předsednictva České, Slovenské a Federální rady Pionýra dopis poslancům Federálního shromáždění ČSFR s výzvou k zohlednění společenských aktivit v ekonomické reformě, podobně jako tak učinilo množství dalších organizací a institucí.

Předseda České rady Pionýra pak ještě 11. 9. z pověření okresních organizací odeslal další apelační dopis předsedovi FS ČSFR a předsedům poslaneckých klubů s žádostí/výzvou k systémovému řešení ekonomického zajištění například dětských organizací, souběžně s řešením situace v širších souvislostech.

Podpovrchově byl znát stále více se odlišující vývoj na Slovensku a v Čechách a na Moravě. Nešlo o zásadní názorové odlišnosti uvnitř Pionýra, tj. mezi námi. Ty zdaleka nebyly tak výrazné jako (obecné) rozdíly v poměrech u nás a na Slovensku. Ty se ovšem promítaly do postojů „velkých“ politických reprezentací a zde narůstaly rozpory.

 

V Pionýru
probíhal značný pohyb: organizační, personální i myšlenkový, na všech organizačních úrovních.

Oddíly a pionýrské skupiny
Konec léta přinesl závěr vcelku úspěšné letní činnosti – rozhodně bez mimořádných událostí. S novým pionýrským rokem vstoupila většina pionýrských skupin do málo známých vod ryzího dobrovolnictví… Přestože naprostá většina činnosti s dětmi byla zajišťována dobrovolnicky vždy, tak zázemí oddílům na mnoha PS zajišťovali profesionální vedoucí PS. Od 1. září 1990 už ne. Mohly umlknout hlasy „věčných“ kritiků, že si konečně dobrovolníci budou moci vydechnout od profesionálního „dozoru“, ale ona mince měla i svůj líc… O tušených problémech už jsem psal dříve – nyní představy vystřídala realita. A to k 31. prosinci měli svoji činnost ukončit i pracovníci působící na úrovni okresů – organizace se tak měla stát, vyjma několika zaměstnanců v centru, plně dobrovolnickou. Se všemi výhodami i slabinami, které podobný status nese.

Zásadní dopad na činnost oddílů mělo rovněž vypovídání pionýrských skupin z kluboven, což sice (nový) zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, částečně řešil a v České republice jsme se to snažili ošetřit i výkladovým stanoviskem příslušného odboru Ministerstva vnitra. Ale všechny zákony uplatňují konkrétní lidé, a tak mnoho pionýrských oddílů skončilo právě na podzim, při rozběhu činnosti, „na dlažbě“.

Co bylo po táboře…

Navazuji na své (osobní, skupinové) ohlédnutí v březnovém pokračování – kdy jsem vzpomněl debaty o užívání (červeného) pionýrského šátku na naší PS.

Jeden z našich oddílů, „Spartakovci“, byl léta proslulý užíváním červeného šátku a zelených košil (ty byly u nás ovšem zcela standardní) a jeho vedoucí v jarní debatě o užívání šátku důsledně a bojovně hájili jeho další užívání v Pionýru…

Překvapením o to větším bylo pro nás všechny jejich sdělení po prázdninách (měli oddílovo-skupinový tábor na našem tradičním tábořišti v Meziměstí), že se rozhodli upustit nejen od používání červeného šátku, ale i od další spolupráce na skupině a odcházejí z Pionýra (!).

Bylo to spíše až šokující – protože jarní výčitky o nedostatku respektu k pionýrským tradicím, jež provázely velkou skupinovou diskuzi o možném zachování červeného šátku, jsme měli v paměti…

Tenhle jejich obrat a „prozření“ nám vzal dech, ale posílil naše odhodlání vytrvat.

Na úrovni centra (českého i federálního)
se řešily záležitosti vnitropionýrské i vnějšího dění.

Sonda Magellan
Sonda Magellan

Společné jednání předsednictev České, Slovenské a Federální rady Pionýra (1. září) se zabývalo vývojem ve společnosti a z něj plynoucí situací pro Pionýr: pozice při správě majetku po SSM, dotačním zajištění i vzájemných česko-slovenských vazbách (kompetence rad Pionýra). Na pořadu bylo i seznámení s výsledky ankety k symbolům a sjednocujícím prvkům Pionýra.

Navazující samostatné zasedání předsednictva České rady Pionýra rozhodlo definitivně o oficiálním zahájení příprav obsahové konference a v návaznosti na to v české organizaci naplno rozeběhla svoji práci Teoreticko-metodická komise ČRP, která měla na starosti její přípravu a činila se již o prázdninách. Neměla však partnera na Slovensku, kde se podobný pracovní tým neustavil (proto se ani v rámci celé federace na tomhle úkolu MKPP z ledna 1990 společně nepracovalo). Vedle toho jednalo předsednictvo ČRP o řadě personálních, organizačních i ekonomických otázek. Na dalším zasedání (29. září) byla na pořadu debata o přenosu informací, příprava rozpočtu (prvního zcela samostatného rozpočtu Pionýra…), návrh na zřízení hospodářského zařízení Pionýra, byl schválen obsahový záměr teoreticko-metodické konference (čtyři tematické okruhy) a návrh „Struktury soutěží Pionýra“ (její základní linie).

Jak už jsem uvedl – léto 1990 nebylo z hlediska počasí nijak horké, přesto se v Pionýru neobešlo bez ožehavých situací. A v září začínající podzim slibovou pořádně dramatické pokračování…

Martin