Jistě znáte dětskou říkanku „Žalovníček žaluje, pod nosem si maluje, namaloval husu a dal si s ní pusu.“ Mít takové dítě v oddíle je utrpení hlavně pro vedoucího. A co vy? Máte v oddíle také nějakého žalovníčka?
Zase ta žalující Žofie
Schůzka je v plném proudu. Naše „mrňata“, jak mezi sebou s ostatními říkáme oddílu nejmenších, se dobře baví. Nadšení, odhodlaní, prostě bezva. Oddíl nejmenších tvoří převážně děti od první třídy, je tady pár předškoláků a několik trochu starších. Zrovna s urputností sobě vlastní vybíhají ke štafetě. Žofka je na startu, letí jako blesk, ale do cíle přibíhá jako druhá. „Martine, Martine, Honza neoběhl praporek, přidržel se ho a strčil do mě.“ Martin na sebe mrkne s dalším instruktorem. Dneska už je to počtvrté, co Žofie žaluje. Kdyby měla indiánské jméno, tak by se asi jmenovala „Ta, která pořád hlídá ostatní“. Přiznávám, jsem na Žofii trochu alergická, prostě mně vadí, protože z duše nesnáším žalování. Vzpomínám, jak pořád mladší brácha žaloval, co jsem, kdy jsem… A tak u konvičky čaje v naší oblíbené čajovně potom rozebíráme schůzku a mně to nedá, abych opět nevytáhla téma Žofie.
Co Žofii k takovému jednání vede?
Žalování je typické pro mladší věkovou skupinu, tj. právě ti „naši“ předškoláci a raní školáci. Časem a tím, jak v dítěti dozrávají vyšší city (svědomí, morálka), se tyto projevy většinou ztrácí. Zpravidla žalováním dítě hledá ochranu a podporu u dospělých, chce na sebe upozornit, prosadit svoje zájmy a taky poukázat na selhání jiného. Snaží se tak získat lásku a uznání dospělé autority. Někdy je za žalováním skutečný strach, že dítěti někdo ubližuje.
Je třeba umět rozlišovat
K žalování je těžké zaujmout jednoznačný postoj. Trochu nás obtěžuje, na druhou stranu ale potřebujeme vést děti k tomu, aby se uměly ozvat, když jim někdo ubližuje. Když žalování jednoznačně zakážeme, může se stát, že když ho bude někdo ohrožovat nebo šikanovat, dítě si to nechá pro sebe, bude se bát sdělit, co se mu děje. Trochu nám pomůže rozdělit žalování na dvě skupiny. To první, žádoucí, je takové, které samotné dítě ochraňuje před útokem někoho jiného, před ubližováním. Žádoucí žalování je také to, které ochrání někoho jiného, třeba když dělá něco pro něj nebezpečného. Tady je vhodné pochválit dítě za to, že se svěřilo, podpořit ho. No a co to „nežádoucí“ žalování? Na místě je nevěnovat žalování přehnanou pozornost, vést děti k tomu, aby si banální konflikty řešily mezi sebou samy, aby se dohodly o tom, kdo si třeba bude teď hrát s oblíbenou a žádoucí hrou. Nezasahujte neustále ve prospěch „žalovníčka“. Dávejte pozor na dodržování pravidel, a to opravdu spravedlivě, u všech, a to i tehdy, když byste fakt strašně moc chtěli, aby vyhrál třeba někdo, komu se nedařilo. Nepromíjejte přestupky, vystavte klidně „červenou kartu“ za faul, porušení dohody. Na spravedlivost jsou děti velmi citlivé.
kolektiv autorů
Příčiny:
- Žalování se velmi často vztahuje k věkové zvláštnosti předškolního věku a malých školáků.
- Hledání ochrany a podpory dospělých, snaha se zalíbit, zavděčit.
- Touha upozornit na sebe a prosadit své zájmy.
- Strach ze selhání.
Co dělat:
- Odlišujeme „žalování“ a „žalování“ – kdy je potřebné říct, co se děje.
- Žádoucí žalování je takové, které ochrání dítě nebo někoho jiného před nebezpečím, šikanováním.
- U nežádoucího žalování nezasahujeme ve prospěch žalovníčka.
- Nechválíme žalování (pozor i na neverbální signály toho, že bychom třeba s nežádoucím žalováním souhlasili).
- Snažíme se o spravedlnost, nepromíjíme přestupky, žalování přecházíme, neslyšíme, pokud nepřestává, jasně řekneme, že se toto nedělá.
- Doufáme, že tím jak děti porostou, žalování se vytratí, zmizí.