„Zabijte je všechny, však on už si Bůh své ovečky najde!“

pes-s-kouli-webaneb „Když se kácí les, létají třísky!“


Výrok, který zazněl během Albigenské křížové výpravy, bývá přisuzován nejčastěji biskupovi Reginaldu z Monpeyroux, jindy třeba Arnaldu Amaurymu, ale vždy má jít o odpověď na otázku: Jak poznat katolíka od katara?“ – je nesporným dokladem, že ve vzdálenější minulosti lze nalézt dostatek příkladů systematického boje u moci stojící většiny proti jinověrcům. Máš jiný názor – jsi synem/dcerou smrti. A není v konečném důsledku jedno, jestli se tak stalo před osmi sty lety, kdy papež Inocenc IV. vyhlásil křížovou výpravu, nebo před osmi desítkami let, kdy tajemník VKS(b), J. Stalin, inicioval čistky společnosti od nepřátel lidu?

Minule jsem slíbil, že se ještě vrátím k vzájemným podobenstvím křesťanství a komunismu. Jde – po mém soudu – totiž o zajímavý srovnávací materiál.

Nejsme jako oni!
Často užívané heslo provázející společenské změny z let 1989-90 mi vytanulo na mysli, když jsem se seznamoval s podrobnostmi dvou události nedávné minulosti. V závěrečném prohlášení „Deklarace o zločinech komunismu“ přijatém na mezinárodní konferenci „Zločiny komunistických režimů“ (Praha, únor 2010) se můžeme mimo jiné dočíst: „Desítkám miliónů obětí komunismu nesmíme odpírat právo na spravedlnost.“ Pročetl jsem si celý dokument i materiály z vlastního jednání a přimělo mne to k zamyšlení. Proč jen několik let předtím (Vatikán, prosinec 1999) proběhl v Chrámu sv. Petra ceremoniál vpravdě nemající obdoby? Na něm papež Jan Pavel II. odpustil hříchy namířené proti křesťanům a pronesl svůj bezprecedentní výrok: „My odpouštíme a žádáme také odpuštění!“ A následoval výčet omluv:

  • za vzájemné odsuzování a boj proti sobě navzájem;
  • za zavržení evangelia a páchaní násilí, za pohrdání kulturou jiných národů a jejich náboženskými tradicemi;
  • za hříchy zraňující důstojnost žen či za popírání základních lidských práv, za řadu dalších církevních omylů.

Rozhodně nechci – ani v úvahách ani v životě – nikomu odpírat právo na spravedlnost. Nicméně jsem přesvědčen, že historické události nelze posuzovat bez souvislostí, jakkoli je lákavé a snadné.

Různé plody oddanosti jedné myšlence
Lze snadno doložit, že křesťané ani komunisté nebyli vždy důsledně věrní svému zakladateli či pospolitosti, kterou vytvářeli. Podobně platí, že ani jedni ani druzí nebyli pokaždé důstojnou reprezentací svých základních hodnot. Přesto v běhu času křesťanství i komunismus inspirovaly statečné muže a ženy, aby bez ohledu na vlastní, dílčí, zájmy vykonali výjimečné skutky. A není snad pravda, že křesťanští králové rozpoutávali války a obchodníci si počínali vykořisťovatelsky, stejně jako křesťanstvím podnícení svrhávali tyranie? Nebyl pád koloniální soustavy – v mnohém inspirovaný komunistickými ideály – odstraněním bytostné nespravedlnosti? Skutky největších křesťanských poblouzení (nebo snad bylo zničení celých civilizací v Americe a násilné šíření křesťanství ospravedlnitelné?) se ovšem nacházejí vedle událostí inspirovaných hlubokou moudrostí a lidskostí – protože kdo zakládal univerzity a nemocnice? Nebylo tak ničení chrámů při komunistických kampaních proti tmářství stejně jako překonání zaostalostí plynoucí z analfabetismu a rozvoj dostupné lékařské péče obdobným protikladem?

Jistě, záporné zkušenosti z komunismu jsou nám blízké, ostatně jde o minulost nedávnou, vlastně ještě živou. Vedle toho muselo uplynout 359 roků, než se papež (v roce 1992) jménem katolíků ospravedlnil za nesprávné a pochybné pronásledování G. Galileiho v procesu vedeném církví v roce 1633.

Kdy je násilí ospravedlnitelné?
Je-li konané ve jménu… koho? I v naší seriózní historiografii se vedou spory o správnosti rozhodnutí o atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, které padlo na nejvyšší československé vládní úrovni za II. světové války. Ne snad přímo o jeho zabití ale o související a předvídatelné následné běsnění, které přineslo ztrátu života stovek, ba tisíců lidí v Čechách a na Moravě, pohříchu i velkých lidských osobností – gen. A. Eliáš či plk. J. Mašín, včetně komunistů – příkladem je Vl. Vančura, až po obludné vyhlazení Lidic. Přesto bylo přijato a naprostá většina odborníků ho vnímá jako „menší“ zlo. I proto že vedlo k definitivnímu oduznání Mnichovské dohody spojeneckými mocnostmi.

Dnes nesporně existuje rozpolcenost v používání ideologie, idejí i morálky. Nic to však nezmění na skutečnosti, že etický rozměr konkrétních činů mívá nezřídka hodně komplikované souvislosti. Kdo vezme snad až lékárnické váhy, aby zvážil míru spravedlnosti? Jistě nelze pochybovat o názorové nestoudnosti různých úvah popírajících křivdy z minulosti. Nám je nejbližší ta nepříliš vzdálená, proto ji vnímáme nejcitlivěji. Jsou ale události z předešlých epoch méně drastické a méně nespravedlivé jen proto, že jsou časově vzdálenější?

Aktuální perlička na závěr…
Ve městě Baga, v africké Nigérii, bylo – údajně na příkaz Boha – v polovině ledna 2015 zničeno asi 3700 domů, uprchlíky se stalo přes pět tisíc lidí a na místě jich bezprostředně zahynulo 150. Město bylo vypáleno. Vůdce islámské skupiny Boko Haram A. Shakeau na videonahrávce prohlašuje: „Zabili jsme lidi v Baze, jak nás náš Pán instruoval!“ Opravdu ozbrojence z Boko Haram pojal jako nástroj prosazování své vůle Bůh? A znamená to v konečném důsledku, že islám je pouze nenávistné a odsouzeníhodné náboženství? Takový přístup a hodnocení, přes hrůznost dění v Baze, se mi jeví jako xenofobní, povrchní a zabedněný.

Díky informační společnosti máme dnes rychlou zpětnou vazbu, a tak víme, kolik lidí odsoudilo tzv. Islámský stát za hrůznou popravu jordánského pilota upálením. Kdo však ví, že posledn

z filmu Jan Hus (1954)
z filmu Jan Hus (1954)

í poprava upálením v Evropě proběhla v roce 1834, vlastně nedávno, před pouhým 181 rokem?! A kdo ví, že poprava proběhla v režii katolické inkvizice podle pravidel užívaných a doplňovaných 650 let, od roku 1184, který bývá označován za rok vzniku inkvizice?

Pro úplnost: křesťanská inkvizice, mající na svědomí mnoho nespravedlností a přešlapů a u nás tak citlivě vnímaných skutků jako upálení Jana Husa či tzv. čarodějnické procesy, byla naposledy reorganizována roku 1965, z rozhodnutí papeže Pavla VI. – její název se změnil na i dnes existující Posvátnou kongregaci pro čistotu víry.

Martin