Výchova k toleranci a respektu

Každý člověk je trochu jiný (naštěstí). K tomu, abychom mohli své odlišnosti využít, nebo alespoň přežít, je potřeba vzájemné tolerance a respektu. Toleranci se ale musíme učit stejně jako respektujícímu přístupu vycházejícímu ze vzájemné úcty.

K vytvoření prostoru pro jedince (třeba i se specifickou potřebou) je nezbytná tolerance ostatních. Přesto je samotná tolerance trochu zavádějící pojem. Má několik možných podob. První je ta, že je nám to vlastně jedno – taková tolerance ale spíše hraničí se lhostejností. Druhá možnost je náročnější. Vlastně nám něco vadí, ale my se snažíme to vědomě snášet. Mnohdy je tento přístup považován za lidskou ctnost. Je ovšem otázkou, zda je opravdu přínosem za všech okolností.

To už je lepší, když nám něco postupně přestává být na obtíž. Nejčastěji se s tím setkáváme díky překonávání nejrůznějších stereotypů a předsudků (zde nejde nezmínit pionýrské ideály Poznání a Překonání). Myslíme si například, že příslušníci některého národa jsou moc hluční. Pak třeba navážeme osobní kontakt s nějakým konkrétním člověkem a začneme si jej vážit pro řadu jeho předností. Potom nám už ta hlučnost nepřijde tak zlá – je součástí nějakého stylu, který sice nevyznáváme, ale jsme schopni jej chápat a snášet. V každém případě tolerance odlišnosti jedince vede k tomu, že on má šanci se vůbec projevit a my něco se o něm dozvědět…

Co je tolerance a co respekt?
Otázkou zůstává, zda prostá tolerance stačí k tomu, abychom zajistili dlouhodobou stabilitu kvalitních vztahů uvnitř oddílu, protože přitom nezřídka dochází k prohlubování rozporů. Co tedy vede k řešení, které může přinést rozvoj? V praxi se daleko lépe osvědčil přístup označovaný jako respektování. Rozumíme tím, že na naší straně vnímáme odlišnosti, učíme se s nimi žít, ale totéž požadujeme od strany druhé. Dáváme tím najevo, že i my máme svá pravidla, se kterými se mají ostatní srovnat, a že tato pravidla budeme všichni dodržovat. Ukážeme si respektující přístup na výchovném vztahu vedoucí a dítě – tedy dvou osob s různými životními zkušenostmi. Když na táboře začíná pršet, vyžadujeme od dětí, aby nosily nepromokavý oděv a obuv, zbytečně necouraly přes tábořiště a nešlapaly do mokřin. Neprosazujeme to přitom jako pokyn, ale chceme od dětí, aby správně zvolily oděv a obuv, které dětem pomohou překonat nepřízeň počasí. Nejde zde tedy o to, aby děti poslouchaly vedoucího, ale respektem přírodních podmínek učinily správnou volbu. Dalším příkladem může být výběr hry. Pokud se děti snaží podpořit svůj návrh křikem (překřikováním), nerespektují tím souhlasné a protichůdné názory. Respektující přístup dává každému jedinci možnost se vyslovit (hlasovat) pro přednesené návrhy. Pokud to situace dovolí, je vhodné po uskutečnění vítězného návrhu (pokud to podmínky dovolí) dát prostor i realizaci dalšího návrhu. Třeba po fotbalovém zápasu bude chvíli prostor i pro vybíjenou.

Program Pionýra
Usilujeme o zapojování děti se specifickými vzdělávacími potřebami.
Stavíme na respektu, spolupráci a vzájemné inspiraci napříč generacemi.
Respektujeme věkové a individuální zvláštnosti.

Jak docílit výchovy k respektu?
V první řadě jde především o způsob komunikace. Pokud se pokyn zúží na vysvětlení typu – protože jsem ti to řekl, tak to udělej – možná vybudujeme u dětí poslušnost, ale poněkud slepou – bez přemýšlení. Pokud dítě při udělení pokynu pochopí důvod, pak je schopno nejen pokyn lépe vykonat, protože zná cíl, ale také vyhodnotit v budoucnu obdobnou situaci a přijmout samostatně řešení. Podstata tedy spočívá v komunikaci. Protože nám jde o to, aby se děti v určitých situacích naučily správně rozhodovat, je potřeba jim ponechat prostor k rozhodování. Nezbývá nám tedy, než dodávat informace, podělit se o své zkušenosti a informovat o důsledcích. Třeba to jde takto: Loni tady na táboře si jeden kluk nejdříve promáčel všechny věci, pak mu tu byla zima, nachladil se a za dva dny musel nemocný domů… Čím je přitom informace zajímavější a nápaditější, tím má větší šanci na přijetí a zajištění správného chování. Nebo třeba u volby hry – my jsme si vždycky odhlasovali, kterou hrou začneme, na kterou si vyhradíme více času.

Kde se respekt vezme?
I když nám to nebude pohodlné, musíme začít od sebe, osobním příkladem. Respekt děti prostě potřebují „okoukat“. Mají-li mít respekt k druhému člověku, musí jej nejprve samy pocítit. Děti nejsou jiný živočišný druh než dospělí a není proto potřeba se k nim chovat jinak. Snad nejvíce bychom na tuto zásadu měli myslet, když děti chybují. Zvažme proto, zda budeme na chybu reagovat, jak na ni budeme upozorňovat apod. Vzpomeňme si, jaké účinky na nás mají různá mravokárná ponaučení a rádoby vtipné rady. Úplně stejně to budou vnímat i děti. Chceme-li tedy docílit nějaké změny, bude lepší uvést kladný příklad hodný následování. A když už chceme poskytnout radu, opět bude důležité, jak ji předáme. Například: Já jsem měl podobnou zkušenost, nejvíce mi tehdy pomohlo…

K čemu to všechno?
K toleranci je třeba uvědomit si vlastní silné stránky a slabiny ostatních. Lépe je ale vypořádat se s rozdílem respektujícím přístupem. Respektem založeným na hodnotě člověka, obecně přijímaných hodnotách, pravidlech… to jsou vodítka chování, která bychom měli předávat dětem. Pokud respektujeme hodnoty, nepotřebujeme v každé situaci návod na správné chování. Dětem respekt k sobě navzájem vymezí rámce chování, které budou dodržovat, i když nejsou pod přímým dohledem – nehlídá je dospělý. Má-li jejich chování správné rámce i při hrách (třeba bojových), mohou se pouštět i do náročných aktivit a náležitě si je užít. Pokud se každá hra zvrhne v chaos bez pravidel, pak i celý program vyzní trochu monotónně (nudně) a nebude ani bezpečný. Přitom stačí chovat se podle jednoduchých pravidel slušného lidského chování – což by si měly děti odnést i do života.

Tom

Zamyslete se

  • Které aktivity mohou dovést děti k vyšší toleranci odlišností? Jakou roli v tomto ohledu plní mezinárodní výměny a spolupráce se zahraničními partnery?
  • Umíte v oddíle vyslechnout názor druhých až do konce – tj. bez komentářů a posměšků? Ptáte se na to, proč někdo odlišný názor zastává?
  • Umíte v oddíle nastavovat atmosféru pohody a tolerance k odlišnostem?
  • Dáváte dětem spíše pokyny, nebo jim dáváte možnost výběru?
  • Vytváříme prostor k respektujícímu chování?
  • Dokážete pokyn přeformulovat tak, aby poskytoval volbu?
  • Používáte přesvědčivé informace, nebo vám více pomáhají hrozby (výhružky)?
  • Co se děje s oddílovou atmosférou, když se vám podaří vysvětlit dětem nutnost činnosti pomocí argumentů?
  • Zkoušíte dětem vysvětlovat, proč se některé věci mají udělat, místo toho, abyste zvyšovali tlak na jejich vykonání?
 

 

Další inspiraci můžete hledat na: www.psychologie.cz/hranice-zdrave-tolerance
A také v knize: Respektovat a být respektován od PhDr. Pavla Kopřivy a kol. (2008), ISBN 978-80-904030-0-0