Pokaždé, když se u nás v oddíle objeví nové dítko, máme radost. Občas se ale stává, že nováček je trošku zvláštní, hůře zapadá, nebo třeba vyžaduje více pozornosti. Příběh naší Viktorky byl však skutečně netradiční výzvou. Přinesl ovšem – vedle proměny Viky – i zkušenost pro náš kolektiv vedoucích…
Viky na naší oddílovou schůzku poprvé přišla po šestých narozeninách. Všechny překvapila její šikovnost a zaujetí. Nikomu z nás nepřišlo na mysl, že s Viky bude nějaký problém. Bylo tak přirozené, že s námi jela na Velikonoce. Během nich občas lehce pokňourávala, že se jí stýská, a tak se občas přišla „potulit“, ale asi tak, jak to dělá spousta prťousů, a i tahle pětidenní akce proběhla bez větších potíží a stesků. Vždyť Viky je tak trochu i „mazel“.
Překvapivým zlomem byl ovšem tábor. Už u autobusu Viktorka kňourala, že dva týdny je moc, a maminka ji v tom k našemu údivu podporovala. Ale tatínek tak prý rozhodl, a tak Viky na tábor musela. Nás tohle pochopitelně zarazilo, ale slova byla vyřčena, a tak jsme s tím nemohli nic dělat. Řekli jsme si, že to necháme být, Viky přeci známe, je to prima holka, tak čeho se bát?
Realita byla jiná, Viky se hned od začátku chovala zvláštně – nechtěla si povídat nebo hrát s ostatními dětmi s tím, že se jí stýská. Z jejího občasného přitulení se stalo naprosto pravidelné až vnucování se k vedoucím, ale prozatím tomu nikdo nepřikládal význam.
Při hrách měla vždy nějaký problém, a vedoucí tak strávili spoustu času vysvětlováním, proč se ta daná hra nebo činnost teď dělá. Viky tyto hovory prodlužovala, seč mohla, až po pár dnech jsme přišli na to, že si tak pouze vynucuje pozornost.
Nebylo to ale jen u her, vlastně to tak šlo pořád, například při poledním klidu vždycky „ulovila“ někoho z dospěláků pro sebe, ať už na povídání, na hraní karet, anebo si k němu jen přišla sednout. Když jí nevěnoval tolik pozornosti, kolik chtěla, tak mu třeba začala lézt po zádech. Nikomu to nebylo příjemné, a tak to dříve či později vzdal a odešel si po své práci.
Takhle Viky postupně obcházela všechny vedoucí, nejprve to pocítili ti její a později zbytek dospělého osazenstva tábora. Když neměla nikoho bezprostředně na dohled, šla se vnucovat do kuchyně. Zní to možná přehnaně, ale Viky využila každé chviličky, aby se někdo věnoval jí, ale ne jí a ostatním dětem – jen jí, dokonce, když se někdo z vedoucích věnoval ostatním, tak Viky přišla a něco chtěla. Najednou s ní byla spousta práce navíc.
Pochopitelně, že při jedné z večerních porad už to někdo nevydržel a se slovy: „Lidi, co se to s tou Viky děje? Vždyť je jako Nivea…“ uvolnil lavinu, kdy jsme jeden přes druhého začali najednou líčit, že Viktorie je vlastně „nesnesitelná“. Potvrdili jsme si, že Viky dělá všem to samé, vždycky začne kňourat, počká, až se jí ten zvolený dospělý bude věnovat, ten ji uchlácholí, ona si mu třeba sedne na klín a je spokojená, alespoň chvíli, protože nikdo nemohl veškerý svůj čas věnovat jen jí. Když už jsme si tak všichni poplakali, rozhodli jsme se zakročit, a to rychle. Bylo zřejmé, že Viky nenarušovala program jenom sobě a vedoucím, ale i ostatním dětem.
Ještě ten večer jsme se dohodli – musíme s tím něco udělat. Zdánlivě to bylo jednoduché: instruktoři a vedoucí měli být lehce odtažití a měli směřovat Viktorku co nejvíce na činnost oddílu a hraní s ostatními dětmi. Přišlo s tím hodně povídání, nejen o tom, proč se nezapojuje do aktivit, vysvětlování, jak si tábor víc užije, když si bude hrát s ostatními, atd. Děti ji mezi sebe vzaly úplně automaticky, čímž nám hodně pomohly, aniž by si toho všimly.
Už další den večer byly třebas drobné změny v chování Viky patrné a s úlevou jsme je kladně komentovali. Snažili jsme se omezovat kontakt jen s ní, ale neodstrkovali jsme ji, jen jsme s ní nebyli sami. Dalo to dost práce, ale trvalo to sotva další tři dny, kdy Viky úplně zapomněla na stýskání a „dolézání“ za vedoucími a byla zase „svoje“ – přirozená a vysmátá, místo té, která se vtírala do pozornosti dospělých a chtěla je mít jen pro sebe. Nikdo nečekal, že to půjde tak snadno, možná především díky tomu, že byla tak maličká, byl zvrat v jejím chování rychlý a přirozený. Navíc se žádná zábavná akce nemohla obejít bez ní, nebyla středem pozornosti, ale vždy se dobře bavila.
Po návratu jsme si promluvili s rodiči a vysvětlili si, že dítě se do tábora nemá nutit, a hlavně, že mají být ve svém názoru jednotní. Nakonec bylo celkem zajímavé, že víc se bála maminka než Viky, škoda jen, že své obavy přenesla na ní.
Viky byla číslo, doteď je nám trošku líto, že jsme její chování nepodchytli hned na začátku, ale jsme rádi, že jsme si poradili a vše vyřešili a navíc, že byla Viktorka nakonec mezi dětmi spokojená a tábor si užila.
Příčiny:
- Výchovné působení rodičů – dítě je vždy středem pozornosti, vše se točí kolem něho.
- Nejednotné výchovné požadavky rodičů (jeden z rodičů vždy dítěti ustupuje).
- Typ osobnosti dítěte v kombinaci s odloučením od rodičů, ztráta jistoty a bezpečí.
- Často je dítě kopií některého z rodičů (přebírá vzorec chování, je tak vychováváno).
- Obvykle jde o dítě bez sourozenců (většinu času tráví s dospělými, „přivlastňuje“ si je).
Co dělat:
- Stanovit hranice (prostor), kde si dítě bude hrát, pracovat bez dospělého – postupně dobu prodlužovat.
- Sjednotit výchovné působení všech, kteří s dítětem pracují a formují ho.
- Nabídnout dítěti pestrý a zajímavý program, aby bylo stále zaměstnáno.
- Jasně vymezit dobu na večerní „maminčino pohlazení“ spojené třeba s četbou pohádky.
- Dávat najevo, že dítě je milováno, i když není v kontaktu s dospělými (slovní reakce, pohledy, úsměvy, gesta – vyjádření jakýchkoli pozitivních emocí).
- Děti vést k empatii (vcítění do jiných osob).